|
|
 Předjarní
úklid
Čas od času si člověk musí uklidit v knihovně. Jak známo,
knihovny v našich bytech žijí svým vlastním životem, mění se,
aniž si toho člověk hned všimne, neboť věci žijí v jiném čase
a jiným rytmem než on. Kdo má ostatně čas věnovat se svým
knihám denně? Sem tam se zkrátka něco odloží, přidá či
přenese; někdo vrátí vypůjčenou knihu, jenže není čas vrátit
ji na původní místo, a tak ji zatím dáte kamkoli, kde je na
polici ještě nějaké místo... Kdyby si člověk dal tu práci a
pořizoval pravidelně snímky své knihovny, snad by se ten pohyb
papírových předmětů dal nějak rozklíčovat, ale kde na to vzít
čas, když ho máte málo i na čtení?
A tak se nakonec stane, že se člověk v jednu chvíli zastaví a
diví se, že v jeho knihovně není nic na svém místě. Dokonce se
mu zdá, že tam najednou jsou knihy, které v životě neviděl, a
je schopen vážně se zabývat domněnkou, že svazky v jeho
policích se nějakým tajemným způsobem samy rozmnožují…
Teď se mi to stalo s poezií. Chtěl jsem do regálů vyhrazených
básním uložit tisícistránkovou bichli s celoživotním písňovým
dílem Vladimíra Merty, kterou vydalo nakladatelství Galén, ale
zjistil jsem, že se tam už nevejde. V té chvíli se na mě navíc
celkem zákonitě zřítila hromada básnických sbírek všeho druhu,
které už přestalo bavit jen tak se tam válet a chtěly zpátky
na „své“ místo. Pochopitelně jsem to vyhodnotil jako vzpouru
předmětů, ne-li přímo vyhlášení boje kdo s koho, ale nakonec
jsem se docela rád vzdal a strávil celý den čtením, i když
jsem měl původně v plánu něco úplně jiného. Když se totiž
člověk začne tou kupou knih prohrabovat, najednou se mu
vybavuje, jakou cestou k němu každá z nich připutovala.
Některé dostal, dokonce si vzpomíná, od koho a kdy to bylo,
některé si sice koupil sám, jenže pak nějak zapomněl, že si je
chtěl určitě přečíst...
Jakmile se ovšem začte, přestane ho veškerý ten binec okolo
zajímat, a protože má prostě poezii rád, je jako vždy uchvácen
tím množstvím nápadů, hříček a metafor, nekonečnou
představivostí a schopností dívat se na věci jinak, hledat
nové způsoby a možnosti, jak vyjádřit své pocity, jak se
vypořádat s tíží světa a stíny vlastního nitra, jak celý
ohromný vesmír spoutat do slov, jak se vyzuřit nebo se propsat
ke štěstí. A žasne i nad tím, že noví a noví básníci nadšeně a
bez zábran, jako by se tak dělo poprvé, vhazují polínka svých
slov do ohně, aby neuhasl – a on pořád plápolá...
Původně jsem chtěl pokračovat výčtem básníků, které mám rád,
ale najednou se mi zdá pošetilé vůbec někoho jmenovat. S
obdivem otvírám všechny jejich knihy a listuji zralými díly
nezpochybnitelné kvality i neobratnými pokusy nebo samizdaty
určenými pár přátelům a známým.
Tolik poezie ve světě, jehož význam občas zpochybňujeme
přívlastkem dnešní – není to krása? Jen mít trochu času se
zastavit, trochu se srovnat a trochu si v sobě uklidit...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
