|
|
 Milan
Kruml, mediální analytik
Realita podle scénáře
Může být něco zábavnějšího, napínavějšího či dojemnějšího, než
je realita, ptali se před lety televizní producenti a současně
si i odpovídali: Nemůže. Bylo to na konci devadesátých let,
kdy diváky po celém světě přestaly bavit vymyšlené příběhy
seriálových hrdinů a hrdinek, čelících mimozemšťanům či
oplývajících téměř nadpřirozenými schopnostmi, detektivů,
kteří i po drsné rvačce s padouchy zůstávali pečlivě učesaní a
vyžehlení, a princezen bojovnic, pohybujících se ve světě
smíchaném z nejrůznějších mytologií. Přestaly je zajímat
soutěže s pečlivě vybranými a nadprůměrně chytrými kandidáty
či show s polonahými tanečnicemi. Svět začal ovládat internet
a jeho uživatel mohl trávit na světové síti čas mnohem
zábavněji, než mu nabízela obrazovka. Jenže televize je
médium, které se víc než ostatní dokáže poměrně rychle
přizpůsobit novým poměrům. A tak se našla zbraň, která byla
posléze pojmenována reality TV.
Novými hrdiny obrazovky se stali tzv. obyčejní lidé,
pohybující se v prostředích zdánlivě každému známých, leč při
pohledu pod povrch nadmíru zajímavých, jako jsou letiště,
nádraží, nemocnice, policejní stanice a podobně. Vznikly zcela
nové či inovované programové typy – mimo jiné reality show.
První byl Big Brother, a když se jeho úvodní řady vysílaly v
Nizozemí a v Německu, řada diváků si libovala, že vidí na
obrazovce lidi, s nimiž se může srovnávat, kteří se nijak
výrazně neliší od běžného průměru.
Když se tak dnes dívám na to, co vlastně televize v oblasti
reality show nabízí (i na to, co jsme u nás mohli vidět v
minulých letech), nestačím se divit, jak obrovský posun se za
uplynulých patnáct let odehrál. Na začátku byli hlavními
protagonisty lidé, kteří mohli být divákovými sousedy, mohl je
potkat na ulici, v hospodě nebo v práci. Když se Big Brother
dostal do České republiky, společně s podobným pořadem
nazvaným VyVolení, soutěžili v něm lidé, které člověk běžně
nepotkává, a je otázkou, zda by je chtěl mít za sousedy či s
nimi posedět u piva či vína. A jak čas postupoval, kandidáti
reality show se stávali stále méně reálnými – a mnozí z nich
se i do nějakého vymyšleného života stylizovali.
Současným hitem v kategorii reality show je pořad Jsem hvězda,
dostaňte mne odsud. Původem je z Británie, ale vysílá se v
řadě zemí. Patří k nejspěšnějším programovým typům
současnosti. Jeho protagonisty jsou pohaslé celebrity, které
se na jihu Austrálie několik týdnů snaží přesvědčit diváky,
aby jim pomohli k titulu Král/Královna pralesa. Nejde ani o
peníze, ani o příslib nového kariérního startu, ale pouze o
čest (a samozřejmě snahu připomenout zašlou slávu). O tom, kdo
ze soutěže vypadává, rozhodují diváci. Celebrity tu pojídají
červy, čelí nepříjemnému hmyzu a živočichům a také se patřičně
hádají mezi sebou. To, co se jim děje, je nepříjemné, nicméně
diváci s tím problém nemají – neděje se to totiž „obyčejným
lidem“, ale těm slavným.
Ani Big Brother už není, čím býval. Největší úspěchy slaví
jeho varianta, v níž jsou ve vile prošpikované mikrofony a
kamerami uzavřené celebrity.
Realita, kdysi největší lákadlo, už prostě není pro televizi
tak atraktivní. Občas jí chybí scenárista či režisér, kteří by
nudné a zdlouhavé pasáže vyškrtali a průběh děje poněkud
urychlili. Proto se jí pomáhá nejrůznějšími způsoby. Před
časem jsem si myslel, že výměna obyčejných lidí za celebrity
staví princip Reality TV na hlavu. Podle všeho tomu tak není,
alespoň pro diváky ne. A tak jsme svědky pozoruhodného jevu.
Díváme se na pořady, které nesou nálepku naznačující, že to,
co obsahují, je doopravdy. Jsme ochotni věřit, že slavní lidé
bez problémů nastupují k policii a stíhají zločince, jako je
tomu v pořadu Ozbrojení a slavní, že boxují, skákají na lyžích
či z věže do bazénu, ačkoli to nikdy předtím nedělali, bojují
o přežití v džungli nebo se nechají na týdny izolovat od
ostatního světa. Realita sama o sobě už není atraktivní,
televize vstupují do éry, kdy se snaží vytvořit podívanou,
která se tváří jako skutečnost, jen je mnohem zábavnější a
napínavější – protože se na rozdíl od všedního života odehrává
podle předem připraveného scénáře. |
