|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Potíže s Pábitelem
Pokusil jsem se trefit se těmito řádky mezi ona dvě slavná
výročí, vymezující život Bohumila Hrabala, tohoto velkého
českého mravního pokušitele. A slibuji, že se můj text už
nebude dotýkat cti nymburských gymnazistů a jejich mediálně
již zvětralého, byť vzácně jasnozřivého vztahu ke slavnému
rodákovi. Naopak: chci býti výchovným a dát takto najevo, že
jsem se už coby jejich vrstevník pokoušel hrabalovský kult
relativizovat a vznikající modlu kácet ještě za Pábitelova
života a že mi v tomto počínání po letech nezabránila ani sama
jeho – rovněž nepříliš vzorná – smrt. Hrdý jsem zejména na to,
že jsem se s falešným klasikem utkal takříkajíc jeho vlastními
zbraněmi. Byv rok před maturitou vyloučen z řádného
gymnaziálního studia, vydal jsem – pohříchu inspirován jeho
životopisem – po nějaký čas studijní cestou takzvané
univerzity života. Je ovšem možné, že to bylo kauzálně jaksi
opačně, tím hůře ovšem pro Hrabala. Pěstovali jsme tehdy
jakýsi polo-povolený literární klub a – ještě před ukončením
jeho činnosti morálně výchovnou lekcí jakési StB – zvali si k
besedám různé ty rovněž polo- či zcela zakázané autory. A když
jsme tam takto jednou pozvali i samotného Pábitele, byl jsem –
coby jeho naoko nejvěrnější vyznavač – poslán s erárními
penězi a pětilitrovým džbánem do hospody, aby se kaziteli
juvenilních mravů patřičně rozvázal jeho mrmlavě matoucí
jazyk. Jenže: já v té hospodě natrefil na jiné takové morálně
nezřetelné a venkoncem neliterárně naladěné typy; slovo dalo
slovo a takzvaná hospodská historka in statu nascendi jevila
se mi býti zajímavější než žíznivý klasik in spe, očekávající
dávku své pivní drogy. Než jsem si uvědomil, kdo je on a kdo
jsem já, zbývalo mi peněz jen na maličko pivečka ve velikém
džbánu. Po mém návratu se nasucho besedující Pábitel tvářil
nevrle a můj vrstevník, jakož i duchovní guru tohoto
společenství (je mi to líto, ale musím popravdě říci, že se
stal rovněž alkoholikem a ani on dnes už není mezi námi) mi za
onu zhruba dvouhodinovou nedochvilnost přede všemi vynadal,
jaksi i za Pábitele. Téže noci jsem však byl svými literárními
druhy omilostněn: má subverzivní nezodpovědnost byla dokonce
označena za „těžce hrabalovskou“.
Ano, tehdy jsem vypil svá první piva, určená Pábitelovi. Od té
doby uplynul celý Kristův věk, čas oponou trhnul, ze
všelijakých diskordantů se stali klasikové a z mladých
revolucionářů staří hofráti. A já, jakkoli jsem se ani tím
hofrátem nestal, se loni v létě vypravil na svého druhu
kajícnou pouť z Nymburka do Kerska, abych na památečních
místech, tentokrát sám pro sebe a za své, připil na Pábitelovo
transcendentní zdraví. Hřbitůvek v Hradištku jsem vynechat
nemohl, jednak je při cestě, jednak je podivuhodný náhrobek
dílem mého kamaráda sochaře (jenž jeho tvarosloví kdysi s
Pábitelem v jisté staroměstské pivnici dlouze konzultoval).
Bylo to loňské srpnové vedro velmi veliké, žízeň musil mít i
ten, kdo Hrabala v životě nečetl. Celé Polabí jaksi malátnělo,
leč za hřbitovní zdí to žilo, už zdáli bylo slyšet maďarštinu.
Dorazil totiž právě jeden z mnoha autokarů s cizojazyčnými
ctiteli Pábitelovými. Sklesl jsem opodál a vyčkával jejich
odjezdu, omluvě sluší intimita.
Ach, milí nymburští studenti, divný je ten svět… Maďarští
modláři zanechali přímo na hrobě hned několik vychlazených
piveček, v plechovkách i lahvích. Co dále vysvětlovat, inu,
pomstil jsem se za všechny, jimž klasikovo jméno ničehož
neříká. Ukrutná žízeň byla mou obhajobou. Mohl jsem to
zlikvidovat všechno, dehydratace není legrace… Ale já jen
jediného lahváče, Soproni Szöke Ciklon se to jmenovalo, a
plechovku stejné značky do kapsy na cestu, vždyť Kersko bylo
ještě dlouhou míli! Ještě jsem vděčně objal náhrobek a
pošeptal do otvoru této zvláštní stély Pábitelova magická
slova: Kdo chce žít ve střední Evropě, nesmí nikdy
vystřízlivět… V Kersku jsem pak už pil skutečně za své. A
přespal někde v lese, už bych to místo sotva našel. Ale jedno
vím: Gymnázium v Nymburce by se mělo jmenovat po někom jiném,
po někom, kdo Hrabala v životě nečetl…
|
