|
|
 Jak se přiblížit k dívce svých snů
Jerzy Skolimowski (1938) patří mezi ty polské režiséry, které
potíže s vládnoucím komunistickým režimem a cenzurou dohnaly k
emigraci. V šedesátých letech patřil mezi tvůrce, kteří v
odosobněných, téměř graficky pojednaných obrazech zkoumali
ztížené sebeprosazení mladých lidí. Vybavil je konkrétně
tužbou po sportovní kariéře – pamětníci si možná vybaví
Walkover a Bariéru, které se kdysi uváděly. Kamenem úrazu se
ovšem stala tragikomedie Ruce vzhůru, která se odehrávala v
éře stalinismu, dokončit ji směl až po dvou desetiletích.
V zahraničí se prosazoval se střídavými úspěchy (dokonce se
podílel na jedné povídce ze slovenského „generačního“ filmu
Dialog 20-40-60) a do vlasti se vrátil, byť ne natrvalo, až po
pádu komunismu. Další série už zase polských filmů má ovšem
nevyrovnanou úroveň, Skolimowskému se vyčítala zejména
zastaralá poetika, rozvleklost a vyumělkovanost vyprávění.
Avšak snímek Čtyři noci s Annou (úterý 11. března, ČTart,
22.40) potvrzuje, že formální zvládnutí není všechno, že
záleží na síle vyprávěného příběhu, na schopnosti postihnout
niterná mezilidská pnutí.
Ponurý, v motivacích, kresbě postav i pojetí událostí svérázný
příběh se odehrává kdesi na polském venkově a jeho hrdinou je
podivínský Leon (Artur Steranko). Jeho jedinou touhou je
proniknout co nejvíce do blízkosti – aniž by byl zpozorován –
osaměle žijící Anny (Kinga Preisová). Sleduje ji dalekohledem,
po nocích se pootevřeným oknem vkrádá do jejího bytu, aby ji
spící pozoroval a s dětinskou vděčností se těšil z její
přítomnosti, případně aby se ukryl pod postelí, když se
probudí. A do vyprávění souběžně vchází i motiv zločinu, z
něhož je Leon podezírán, už pro své výstřední chování.
Film pracuje s různě vyšinutými postavami, které vytvářejí
představu, že polským venkovem lomcuje psychopatická
abnormalita jeho obyvatel. Režisér se přitom přidržuje
nevtíravého výraziva, upřednostňuje navenek nevzrušivé jízdy
kamerou, které sledují Leonovu kradmou chůzi, nabízí průhledy
na vzdálené dění jakoby Leonovýma očima.
Leon se vědomě izoluje od ostatního obyvatelstva, doslova se
před ním skrývá, dění kolem sebe jen lhostejně přihlíží – jak
se ukáže zvláště ve scéně znásilnění, které ze skrytu
pozoruje: jeho jediným přáním je co nejrychleji uniknout, s
bezradným spěchem proklouzne kolem postižené dívky, aniž ji
osloví, aniž jí nabídne pomoc.
Skolimowski natočil dosti výlučnou vztahovou šarádu, avšak
všímá si spíše vnějších atributů – zdevastovaného stavu
tamních obydlí, mlžnatých přírodních scenerií, kde snad ani
nezasvitne slunko – nežli přiblížení lidí, kteří tam žijí.
Převažuje subjektivizovaný pohled, zpřístupňující Leonovu
neschopnost seznámit se obvyklým způsobem. Režisér tak
vytyčuje jako ústřední téma všepohlcující, biologicky
podmíněné outsiderství, neprodyšně uzavřené pod příkrovem
psychické abnormality.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
