|
|
 Hrálo
se o všechno
První zastávkou mého turné po moravských knihovnách byl
Vyškov. V tomhle městě jsem se naposledy stavoval 20.
listopadu 1989 cestou do Olomouce, kde jsem tenkrát nehrál,
ale besedoval se stávkujícími studenty. Vystoupili jsme se
ženou před vyškovským obchodem s galanterií a chtěli si koupit
trikoloru, jenže prodavačka nevěděla, co to je. „To se pak
těžko dělá revoluce,“ zasmáli jsme se a jeli nadšeně dál...
Vyškov za ta léta prokoukl, alespoň na první pohled to tak
vypadá, konstatoval jsem a vešel do krásné, nově
zrekonstruované budovy městské knihovny. V televizi byl hokej,
na olympiádě jsme hráli se Slovenskem „o všechno“, ale na
autorské čtení přišlo dobrých osmdesát lidí. Nalévali si kávu,
ochutnávali připravené cukroví či sušené ovoce a hokej jim
zjevně nechyběl. Všichni v sále určitě věděli, co je
trikolora, a co bylo ještě lepší – nemuseli jsme se tím
zabývat.
Pan ředitel mě představil jako autora sloganu „Veřejná
knihovna – královna mezi veřejnými domy“, takže jsem musel
vysvětlit, že tuhle větu jsem kdysi vepsal jako jeden z vtípků
do Almanachu kulturní ozdravovny a po čase ji knihovnice paní
Stáňa z Nové Paky použila na transparent, když bylo nutné
demonstrovat na podporu knihoven. Před tím obrovitým
transparentem jsem se nechal vyfotografovat a snímek jsem
použil i na přání k Novému roku. To se stává, heslo se oddělí
od autora a žije si vlastním životem...
Byl to příjemný večer, tolik lidí jsem v knihovně už dlouho
neviděl, navíc před koncem někdo přinesl zprávu, že vedeme nad
Slováky 2:0. Když jsem se druhý den ráno probudil v malé
šatničce pro knihovníky používané jako hostinský pokoj,
nahlédla tam dáma mého věku a s vážným výrazem konstatovala,
že ten slogan se sice líbí panu řediteli, ale jí tedy rozhodně
ne. Co prý mají knihovny společného s vykřičenými domy?! Bylo
na ní vidět, že mi to říct prostě musela, tak jsem jí za tu
upřímnost poděkoval, rozloučil se a vydal se na cestu.
Ten den byl pochmurný, radostné zprávy z olympiády totiž
vystřídaly ty děsivé z Kyjeva. Pokaždé, když se něco podobného
děje, člověka se zmocňuje pocit, že to, co na jevišti dělá,
nemá žádný smysl. Naučil jsem se s tím vyrovnávat tak, že si
své pochybnosti nenechám pro sebe, ale sdělím je i publiku;
společně to pak překonáme snadněji a nějaký smysl toho setkání
najdeme...
Ve Slavičíně jsem vystupoval naposledy před sedmadvaceti lety,
hráli jsme tehdy s Danielem Fikejzem na místním zámku a bylo
plno. Do knihovny nyní přišlo asi třicet diváků, vesměs žen.
Pořad se jmenoval Muži jsou křehcí a v televizi byl hokej s
Američany – zase „o všechno“.
I třicet lidí v sále představuje za takových okolností slušnou
návštěvnost, zvlášť když nejde o masovou zábavu. Když si to
totiž člověk propočítá na počet obyvatel, zjistí, že mít v
Praze takové procento návštěvnosti, stačilo by to minimálně na
narvanou Lucernu...
Oznámil jsem všem přítomným, že se pokusím, aby odcházeli domů
s lepší náladou, než byla ta, kterou měli, když přišli, a když
jsem končil, zavzpomínal jsem na ten starý koncert z doby
totality. Asi pět lidí se přiznalo, že tam tehdy také byli.
Slíbili jsme si, že se zase za sedmadvacet let určitě potkáme,
a někdo v sále se vytasil s informací, že s Američany
prohráváme 4:1. Ale moc nám to nevadilo. Ty pravé tragédie se
odehrávaly někde úplně jinde.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
