|
|
 Pábitelé Bohumila Hrabala ožívali i ve filmu
V březnu letošního roku by se Bohumil Hrabal (1914–1997) dožil
rovné stovky. Jeho knihy se zajisté dočkají opětovných vydání,
avšak na shrnující pojednání o tom, jak jeho příběhy ožívaly
ve filmu (nebo na divadle), zatím čekáme marně. Poslední
velkou studii o hrabalovských adaptacích zveřejnila Stanislava
Přádná před více než čtvrtstoletím, ještě na sklonku
komunistického režimu, ve Filmovém sborníku historickém.
Jediná knižní monografie věnovaná spolupráci Hrabala a jeho
„dvorního“ režiséra Jiřího Menzela vyšla před nedávnem pouze
na Slovensku!
Česká televize zařadila na tento týden dva přepisy Hrabalových
předloh, nejprve Příliš hlučnou samotu (pondělí 17. března,
ČT2, 21.55), poté Skřivánky na niti (neděle 23. března, ČT2,
21.50). Česko-francouzská koprodukce Příliš hlučná samota,
kterou v polovině devadesátých let debutovala Věra Caisová, se
odehrává ve sběrně papíru – stejně jako o tři desetiletí dříve
středometrážní snímek Juraje Herze Sběrné surovosti. Prostým
srovnáním okamžitě zjistíme zásadní rozdíl: zatímco Herz
zaujme až tragikomickou morbiditou, u Caisové je toto všechno
zušlechtěno do podoby roztomilého podivínství.
Příliš hlučná samota výmluvně a s okouzlením načrtává
všudypřítomnou, ale jakoby poetickou devastaci, nechává
promlouvat oprýskané uličky i rázovité hospody. Ústřední
postava Haňti ve ztvárnění Philippa Noireta se od literárního
předobrazu vzdaluje, vedena spíše k dojemnosti připomíná
mudrce, který jen náhodou zbloudil k tomuto povolání. Tento
Haňťa je víc Noiretův nežli Hrabalův.
Menzelovi Skřivánci na niti (1969) zaujímají přední místo mezi
tituly takzvaně trezorovými. Místy až lyrická, ba idylická
komedie s krásně rozepsanými dialogy, odehrávající se za
nejtupějšího stalinismu v kladenských ocelárnách, dokázala
polidštit i toto nehostinné prostředí. Hrdinové vyprávění
přitom vlastně měli štěstí, režim je poslal „jen“ na
převýchovu prací. Byli mezi nimi intelektuálové – Brodského
bývalý knihovník odmítl zničit klasická filozofická díla,
Suchařípův bývalý prokurátor si dovolil zapochybovat, zda
obhajoba je skutečně součástí obžaloby. Ale také se tam
vyskytovali někdejší řemeslníci či lidé, kteří prostě měli
smůlu, když pro své náboženské přesvědčení odmítali pracovat v
sobotu (Neckářův kuchař) nebo se věnovali „nesprávné“ hudbě. A
pominout nelze ani Satoranského dozorce, jenž si připadá jak
andělíček bdící nad dětmi, ani jediného „dělníka z povolání“,
Hrušínského úsekového důvěrníka, jenž tak vehementně pečuje o
tělesnou očistu svých bližních.
A v této pestré společnosti se odehrávají humorné i jímavé
okamžiky, ukazující, že v neštěstí nezbývá lidem nic jiného
než držet pospolu (když se za chladného, deštivého počasí
všichni seskupí kolem ohně a drží se za ruce, lze v tom
odečítat zřetelné vyjádření sounáležitosti). Prostá lidská
důstojnost je často to jediné, co jim ještě zbylo.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
