|
|
 Dva
druhy strachu
Zatímco na fotbalovém trávníku Šachtaru Doněck stálo dvacet
dva hráčů se sklopenými hlavami a věnovali minutu ticha obětem
kyjevského vraždění, část publika naschvál nesouhlasně
hlučela. Trochu mě u obrazovky zamrazilo a komentátor se to
snažil zamluvit; pravil něco v tom smyslu, že jsme pár desítek
kilometrů od ruských hranic, a je to tedy pochopitelné...
Druhý den ráno, poté co plzeňští borci slavně vyřadili
mezinárodní squadru Doněcku s dvanácti Brazilci na soupisce a
s drtivou většinou cizinců v sestavě, čtu, že „proruští
ozbrojenci“ obsadili vojenské letiště zatím stále ještě
ukrajinského Sevastopolu. Bratrská internacionální pomoc se
blíží, napadlo mě a vzpomněl jsem si na letadla nad Prahou
kdysi v srpnu. A na hodiny dějepisu, když jsme se učili, jak
Sovětský svaz v rámci zabezpečení svých hranic před Hitlerem
(o paktu Molotov – Ribbentrop ani slůvko!) obsadil Estonsko,
Litvu, Lotyšsko, část Polska, Finska a tak dále. Car Petr I.,
hrdina úvodního ceremoniálu z olympiády v Soči, také obsazoval
území, aby si vybudoval bránu do Evropy, to je prostě taková
tradice. To jen Nikita Chruščov, zuřivec, který mlátil botou o
řečnický pult v OSN a chtěl prý všude pěstovat kukuřici,
voluntaristicky změnil hranice a ruský Krym altruisticky
věnoval Ukrajině. A neříkejte mi, že tušil, že jednou ho
Rusové budou chtít zpátky, tenkrát se ještě dělaly věci na
věčné časy...
Mluvčí ruské námořní pěchoty v Sevastopolu před chvílí popřel,
že se jeho posádka podílela na obsazení letiště, jen prý kvůli
„nestabilní situaci“ provedla opatření v rámci svých
„protiteroristických jednotek“, aby chránily části flotily a
rezidenční čtvrti, v nichž žije ruský personál s rodinami.
Nad krymským parlamentem už vlaje ruská vlajka, zpravodajci
informují o tom, že prezident Putin nařídil „kontrolu
pohotovosti vojsk“, bývalý boxer Klyčko varuje před
„gruzínským scénářem“, Ukrajina se dovolává OSN a experti
soudí, že v jakémkoli ozbrojeném konfliktu nemá žádnou šanci.
A já se bojím, že zase budou umírat lidi. Rád bych myslel na
něco jiného, ale tenhle druh strachu mi to nedovolí.
Na internetu koluje aktuální vtip – fotomontáž, na níž má
bývalý ukrajinský prezident na hlavě nasazený prezervativ, s
podtitulkem Moskva poskytla Janukovyčovi ochranu. Byla by to
legrace, kdyby se ovšem nenašly doklady o tom, že tenhle
člověk opravdu chtěl demonstranty v Kyjevě jednoduše
postřílet...
Sedím, pročítám zpravodajství a snažím se soustředit alespoň
na sportovní zprávy a najít něco o slavném triumfu plzeňských
chlapců v Doněcku. „Bylo to na hranici sebeobětování, protože
jsme padali do střel, vrhali se jim pod nohy, hráli na hranici
svých možností,“ komentovali zápas šťastní vítězové a střelec
gólu Daniel Kolář řekl: „Padali jsme na hubu, a proto jdeme
dál.“
Mám fotbal rád, bylo to nádherné utkání, napínavé až do
poslední chvíle. Fandil jsem a bál se...
Bál jsem se, ale byla to jen hra. Dvaadvacet skvělých herců ji
hrálo dokonale a nanejvýš na sebe vrhali vášnivě zlé pohledy.
Jeden z Brazilců vypadal opravdu nasupeně, nechtěl bych ho
takhle někde v noci potkat... Pořád by mě ale děsil méně než
ta docela početná skupina diváků, kteří nedokázali uctít
památku mrtvých z kyjevského Majdanu, přestože mezi nimi byli
i policajti z druhé strany barikády.
Já vím, už zase míchám politiku do sportu, řeknete si. Jenže
já to nedělám, to se dělá tak nějak samo. A já se při tom
musím bát úplně jinak, než bych si přál...
Jan Burian, písničkář a spisovatel
|
