|
|
 Cena
Pavla Kouteckého
„Pavle, pozor, máš rozvázanou tkaničku,“ varovali jsme ho,
zvukař Michal Houdek a já. Stál na skále s kamerou na rameni
nad islandskou geotermální elektrárnou Nesjavellir a
okouzleně natáčel oblaka páry a vzdálenější Jezero
sněmovních plání. Pavel Koutecký, jeden z nejcitlivějších
lidí a filmových dokumentaristů, které jsem poznal. Pokaždé,
když na tom místě zastavujeme, vidím ho vrávorat na té
skále, přestože už tam být nemůže. Vynořuje se mi na dalších
a dalších místech, je ho dodneška plný Island, a přitom už
je to bezmála patnáct let, co jsme tam natáčeli dokument
Islandská paměť.
Když jsme tam ve třech vyrazili, skoro nic o Islandu
nevěděl. Zastavil se tam sice na chvíli, když točil svůj
velký dokument Občan Havel, protagonistu filmu mu tehdy
odvezli na schůzku s islandskou prezidentkou Vigdís
Finnbogadóttir do geotermálního koupaliště Modrá laguna a
novináře, dokumentaristu nevyjímaje, mezitím provezli
hlavním městem. Nic jiného z tohoto magického ostrova tehdy
Pavel neviděl, ale při našich dvou krátkých návštěvách
rychle pronikl do podstaty věci, nechal se inspirovat a
provázet, přestože se někdy naoko bouřil.
„Pavle, támhle v dálce je nádherný vodopád, jmenuje se
Seljalandsfoss,“ rozpaloval jsem se, když jsme uprostřed
března kroužili po ostrově po silnici číslo jedna.
„No a co?“ pravil s nezájmem. „Takovej čůrek, co s tím mám
dělat?“
„No natočíš ho, ne?“
Na Islandu je díky čistému vzduchu vidět daleko. Jak jsme se
k vodopádu přibližovali, Pavlův nezájem vystřídalo nadšení.
Nakonec vyběhl s kamerou ven, hodinu se bořil do mokrého
sněhu a nechal na sebe padat tříšť ledové vody. Vrátil se
polozmrzlý a vyčerpaný se spoustou záběrů toho čůrku. Do
filmu jsme pak použili jeden nebo dva...
Za pár dní pak kouzlu ostrova úplně propadl. Nejen přírodě,
i mentalitě lidí. Točili jsme v reykjavickém bytě básníka a
buřiče Torgeira Torgeirsona, kterého jsem měl přemluvit, aby
nám řekl do kamery alespoň pár slov o islandské tradici.
Pavel se mezitím zmocnil jeho charismatické ženy a ve
vedlejší místnosti ji tak rozpovídal a rozesmál, že vznikly
stěžejní scény filmu – o jejím dětství, islandské mentalitě,
vztahu k počasí i ke slavnému malíři Kjarvalovi...
Pavel nikdy na nikoho nenaléhal. Když natáčel, vůbec jste o
něm nevěděli, necpal se do záběrů, ptal se jemně a z otázek
byla cítit jeho přemýšlivost a zvídavost. Učil jsem se od
něj pozorovat věci a vztahy kolem. Vidět světla a stíny v
krajině stejně jako v lidech, které jsme spolu potkávali...
Když jsem podcenil březnové silnice a zapadli jsme s autem
do sněhu na cestě k pláži Dyrholáey, nemohli jsme s Michalem
Houdkem najít ani kousek dřeva, abychom mohli vyprostit
vozidlo ze závěje. Vyhrabávali jsme sníh a led zpod auta
rukama a Pavel nad námi stál s rozvázanými tkaničkami u bot
a radostně natáčel a žertoval. Také tohle místo každý rok na
Islandu míjím a mám pocit, že tam ještě stojí a směje se.
Pavel Koutecký už nežije, ale žije pořád ve mně. I letos v
červnu se v Divadle Archa udílí dokumentaristům, kteří jsou
blízcí jeho vidění světa, Cena Pavla Kouteckého. Půjdu se
tam podívat, i když takové akce k životu nepotřebuji. Mně už
dávno svou cenu předal. Vyzvednu si ji, doufám, zase někdy
na Islandu.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
