|
|
Jediný Boudníkův žák
Životní příběh výtvarníka Oldřicha Hamery (1944) připomene
od pondělí 9. června pětidílná série vltavského cyklu Osudy.
Jeho zážitky by bez nadsázky vydaly na deset bestsellerů.
Když začne vyprávět, neubráníte se slzám smíchu i dojetí.
Třikrát už umřel a po špitálech strávil na dva a půl tisíce
dnů. Přesto člověk snadno propadne dojmu, že žil a žije víc
než většina z nás.
Oldřich Hamera se narodil v Úvalech, kde měl jeho děda
instalatérskou firmu. Po válce se s rodiči přestěhovali do
pražské Libně. Hamerův otec byl spolumajitelem továrny na
barvy a to bylo po roce 1948 přičteno k tíži celé jeho
rodině. Dalších čtyřicet let tak žil Hamera s cejchem
třídního nepřítele. Už od mládí se zajímal o mineralogii,
paleontologii, archeologii a geologii. Žádný z těchto oborů
mu ale režim nedovolil vystudovat. I přesto jsou dnes
Hamerovy znalosti na vysoké odborné úrovni. Může za to jeho
tvrdošíjná zvědavost, léta samostudia a přátelství s řadou
prvotřídních specialistů z jednotlivých oborů.
Po základní škole se šel Oldřich Hamera učit k dědovi do
firmy. Když i tu znárodnili, dostal se z protekce do ČKD a
vyučil se opravářem strojů. Po vojně pak nastoupil do
podniku ČKD Trakce. Zde v roce 1963 potkal Vladimíra
Boudníka a „otevřela se mu nebesa“. Propadl Boudníkovu
explosionalismu a stal se jeho jediným žákem. Současně s
Boudníkem vstoupil do jeho života i Bohumil Hrabal, Karel
Marysko a další neobyčejní literáti, výtvarníci a pábitelé
té doby.
Po epigonském období našel v grafické tvorbě svou vlastní
cestu, i na ní ale zůstal věrný myšlenkám explosionalismu.
Věnuje se převážně technice monotypu, kterých do dnešních
dnů vytiskl něco přes dvacet tisíc. Za minulého režimu téměř
nevystavoval, byl na indexu. A když nemohl vystavovat, začal
dělat knížky. V éře samizdatu vydal například Máchův tajný
deník nebo texty filozofa Ladislava Klímy. Průšvihů měl
spoustu, StB si ho hlídala. Přesto rád vzpomíná na dobu
přátelské pospolitosti a magickou atmosféru hospodských
setkání.
Letos bylo Oldřichu Hamerovi sedmdesát. Má za sebou
transplantaci jater a další zdravotní peripetie. Pracovat
ale nepřestává a ani jeho vytříbený smysl pro humor ho
neopustil. Spánek považuje za ztracený čas. Jen tak toho ale
asi může dnes tolik vyprávět...
Dominik Mačas, redaktor ČRo Plzeň
Foto Ladislav Michálek |
