|
|
 Kam
může vést obětavá láska
Otec Goriot není jen z jednou z velkých próz Honoré de
Balzaka. Je úhelným kamenem celé jeho Lidské komedie. Právě
při psaní tohoto románu – ve druhé polovině roku 1834 –
přišel totiž Balzac na nápad vytvořit ze svých existujících
i zatím neexistujících budoucích děl velkolepou literární
katedrálu odkazující svým názvem k Dantově Božské komedii.
Již dříve přebíral jména či charaktery postav z předchozích
knih. Od Otce Goriota se tak rozhodl činit záměrně a
systematicky. Například jedenadvacetiletého studenta
Rastignaca, jednu ze dvou hlavních postav románu, sem
přenesl ze Šagrénové kůže (tam byl ovšem Rastignac zhruba o
deset let starší) a k jeho osudům se pak vracel v mnoha
dalších románech a novelách. Podobně jako k tajemné postavě
uprchlého galejníka Vautrina, který v Otci Goriotovi pomáhá
Rastignacovi zbavovat se iluzí o společnosti, odkrývá
kořistnické počínání jejích členů, ale zároveň se snaží
zatím nevinného mladíka k obdobnému činění zlákat.
Balzac – monarchista a katolík – byl vůči dravčím rysům
liberalistického kapitalismu své doby velmi citlivý a
dokázal je strhujícím způsobem zachycovat. Za to si ho
cenili i Marx a Engels. Takže i když je to vzhledem k
autorově politické orientaci paradoxní, boom vydávání jeho
spisů spadá u nás do období prvních pětiletek. V roce 1950
uvedlo „Déčko“ E. F. Buriana v režii svého šéfa dramatizaci
Otce Goriota. A to z pera Zuzany Kočové, která si v
inscenaci svého budoucího muže zároveň zahrála roli Delfíny
– jedné z Goriotových dcer. O čtyřiadvacet let později
připravila dramatizaci tohoto Balzakova románu pro
Československý rozhlas, kde pak další čtyři roky působila
jako dramaturgyně jeho Hlavní redakce literárně dramatického
vysílání. Kvalitní adaptace, která se opírala o překlad
Boženy Zimové a potlačila přebujelé popisné momenty
Balzacova stylu, se ujal režisér Jiří Horčička.
„Nikdy nebyl proud, který mě unáší rychlejší; nikdy
velkolepější a strašlivější dílo neovládalo lidský mozek,“
psal Balzac jedné ze svých obdivovatelek o průběhu psaní
Otce Goriota. „Pouštím se do práce jako hráč do hry. Nespím
už víc než pět hodin, pracuji osmnáct…“ Vášeň, s níž Balzac
psal, přenášel i do svých postav. I když okolnosti jejich
honby za štěstím, láskou a penězi, líčil realisticky,
energie, kterou jim přisuzoval, byla energií gigantů. A to
bylo něco pro Jiřího Horčičku – režiséra, který pracoval s
obdobnou vervou jako Balzac. Intenzita výrazu, kterou díky
tomu vydoloval z interpretů, je pozoruhodná. Platí to jak
pro představitelky Goriotových dcer, Alenu Vránovou a Růženu
Merunkovou, tak pro mladého Viktora Preisse v roli
Rastignaca a Miloše Nedbala coby Vautrina. Ze všeho nejvíc
ovšem pro Martina Růžka v titulní roli. Jeho hrdina zpočátku
působí jako nenápadná zakřiknutá chudinka. Spolu s tím, jak
postupně odkrývá svou až masochisticky obětavou lásku k
dcerám, vyjevuje zároveň i závratnost svých racionalizací,
jimiž se snaží obelhávat sám sebe. Scéna jeho umírání, kdy
ve společnosti Rastignaca marně čeká návštěvu některé z
dcer, má intenzitu scény bouře ze Shakespearova Krále Leara.
A řekl bych, že patří k vrcholům českého rozhlasového
dramatického umění.
Bronislav Pražan, publicista |
