|
|
 Radko
Kubičko, komentátor ČRo
Mediálně nenápadné evropské volby
Volby do Evropského parlamentu máme za sebou a jen málokdo
si toho všiml. Co je to ostatně za volby, když chybí voliči.
Katastrofální volební účast osmnáct procent překonala i
ignorovaná druhá kola senátních voleb, na získání pětiny
mandátů z jednadvaceti, které byly k dispozici, stačily dvě
stovky tisíc hlasů a na jeden mandát by stačilo o něco více
než padesát tisíc hlasů. Ukázalo se, že většinovému českému
voliči je dění v Evropské unii šumafuk. Ne že by s ním
nesouhlasil nebo souhlasil, prostě ho nezajímá.
Tomu pak odpovídá veřejný diskurz, včetně mediálního. Jsou
to spojené nádoby – když volič vidí, že Evropská unie
nezajímá ani politiky, ani novináře, nezajímá ho dvakrát. A
vidí-li politikové a novináři, že voliče evropská témata
vůbec nezajímají, neobtěžují ho s nimi. A jestli se tak
stane, pak se diskuse stočí na absurdity tipu velikosti
banánů a nepřípustnosti pomazánkového másla a tuzemského
rumu.
Děje se tak po celé Evropě. Nikde nebyla volební účast
vysoká, ale čím více na východ, tím byla nižší, a jak si
všiml sociolog a nyní už europolitik Jan Keller, Česká
republika z tohoto hlediska patří více na Východ. Čím to je,
že poté co se lidé před pětadvaceti lety tak těšili do
Evropy, jí nemohou přijít na jméno? Jistě, je tu mnoho
faktorů, z nichž nemůžeme pominout stagnaci evropského
projektu, na kterém jsou viditelné jen nevýhody; jeho výhody
už bereme jako samozřejmost. Média v tom ovšem jistě také
hrají nezanedbatelnou roli.
V mnoha jiných zemích, hlavně těch tradičních a větších,
vždy mediálně přijímali evropské integrační dění jako otázku
spíše domácí než zahraniční. Evropa je naše a naše jsou i
její peripetie, problémy i občasné úlety. Česká média měla
také snahu proniknout do bruselských politických labyrintů,
postupně ale začala ztrácet zájem a v souvislosti s mnoha
krizemi nakonec vcelku pohodlně zaujala všeobecný postoj, že
Evropská unie je nějaké podivné cizí těleso, které se
projevuje jen tím, že Čechům pořád něco nařizuje. Stalo se
tak v souladu s tradicí, přece vždy v minulosti Čechům pořád
někdo někdo nařizoval, tak proč se snažit být u toho, když
ti větší a mocnější si to stejně udělají po svém.
Všechna soukromá česká média postupně zrušila své evropské
zpravodaje, protože to bylo právě to nejjednodušší, co se
dalo při úsporách oželet. Zachovávají si je jen média
veřejné služby, tak nějak proto, že se to sluší.
Tomu odpovídalo i referování českých médií před volbami do
Evropského parlamentu. Jen málokterá zajímalo, co se vlastně
děje v jiných zemích a co v evropské centrále, v jakém stavu
je například diskuse o prohlubování demokracie či o tzv.
demokratickém deficitu, který je kritizován, ale málokterý
euroskeptik vlastně chce, aby se s tím něco dělalo. Česká
veřejnost vůbec není informována o evropských politicích a
jejich frakcích, do kterých také vlastně posílá své
zástupce. Spokojuje se také s tvrzením euroskeptiků, že to
jsou jen druhořadé neznámé osoby.
Média si většinou všímala jen českých voleb, zejména jejich
bizarností, zatímco média na západ od českých hranic přece
jen více uměla zasadit své volby do širších souvislostí. Ale
nebyla v tom jistě sama, ostatně o mnohém svědčí, že zatímco
volby ve Spojených státech, zejména volby prezidenta,
sleduje celý svět, evropské volby byly mimo Evropu v médiích
zaznamenány jen okrajově, spíše díky bizarnostem, jako bylo
například vítězství extravagantní političky Marine Le Penové
ve Francii.
Není to tedy jistě v pořádku s tou evropskou politikou.
Čeští voliči a s nimi i česká média nad ní ale pro jistotu
už teď společně zlomili hůl. |
