|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Kalašnikov jako koncept
Ta historka mi nejde z mysli. Posuďte sami. Soused jedné mé
známé byl na začátku devadesátých let služebně v Jugoslávii,
která se rozpadala v národnostních sporech. Když se jeden z
jeho tamních spolupracovníků dozvěděl, že i Československo
se dělí na dva státy, přišel k němu a nabídl mu za výhodnou
cenu ke koupi kalašnikov se slovy: „Když teď dělíte stát,
budeš to potřebovat.“ Když mi to nedávno moje známá
vyprávěla, srdečně jsme se zasmály historce, v níž se spolu
mísily žert, satira, ironie i hlubší význam. A cítily jsme
se být i trochu povzneseny nad myšlení, které automaticky
vychází z toho, že dělení států i jiné společenské přeměny
se nedají řešit jinak než s kalašnikovem v ruce. V
souvislosti s událostmi na Ukrajině dostala ovšem ta stará
historka pro nás trpkou příchuť nové aktuálnosti, přestože
jsme se smály. A tak jsem ji s oblibou, s úspěchem a úsměvem
kolportovala dál, až došlo k nečekanému obratu. Když jsem ji
před několika dny prezentovala při večerním povídání v kruhu
mladých literátů a kumštýřů, podíval se na mne dotčeně mladý
filmař původem z Moldávie a řekl: „Vy se smějete, ale tak to
přece je.“ Jako kdybychom byli pokojným rozdělením státu
nedodrželi to, co se při takových historických událostech
sluší a patří. Když jsem opáčila, že nás Čechy ani ve snu
nenapadlo, že bychom na sebe se Slováky mohli střílet, a že
dělení státu většinu z nás spíš mrzelo, jeho pohled ztvrdl,
jako kdybych mu chtěla vzít něco z jeho vnímání světa.
Násilí bylo pro něj zřejmě něco normálního, co se prostě
děje, a on to konstatoval, aniž v tom viděl něco špatného.
Během další diskuse jsem se pro něj stávala stále méně
důvěryhodnou a zdálo se mi, že se mnou cítí být nějak
ohrožen, protože jsem zpochybnila to, co on považoval za
samozřejmé, za součást své takříkajíc duchovní výbavy. A tak
jsme raději přestali, oba nějak zasaženi postojem druhého.
Teprve za několik hodin mi došlo, že mladý Moldavan tu jenom
formuloval staletou, možná tisíciletou historickou zkušenost
onoho koutu Evropy, z něhož pochází. Jedno ohrožení a
násilí, jedna změna hranic tu následovala za druhou, on si
tuto staletou zkušenost v sobě nese a nic jiného než toto
černo-bílé vidění světa nemá k dispozici. A vtom mi bylo už
o něco jasnější i to, co se dnes děje na Ukrajině. Sám mi k
tomu vlastně dal určité vysvětlení.
My, zvyklí na to, že konflikty se řeší jednáními a kulatými
stoly – nenásilné sametové revoluce ve státech
socialistického bloku toho byly před čtvrt stoletím zářným
příkladem a naší pýchou –, jsme zapomněli, že to není tak
dlouho, co jsme v naší staré dobré Evropě pochopili, že
válka a násilí je vždycky znamením selhání politiky a že k
tomuto poznání bylo třeba dvou světových válek, jejichž
stopy v podobě statisíců, ano milionů hrobů padlých vojáků,
převážně mladých mužů, jsou rozsety po celém našem mateřském
kontinentě. A že teprve tato hrozná zkušenost dala ještě ani
ne před sto lety vzniknout spojené Evropě, na niž dnes tak
často žehráme.
Ale tu do mého pesimistického přemítání o mladém Moldavanovi
najednou zazněla – a právě z Ukrajiny – nečekaná zpráva:
Ministr obrany „Doněcké lidové republiky“ Igor Strelkov se
rozkatil nad klesající bojovou morálku separatistických
jednotek a potížemi s náborem dobrovolníků. V celém doněckém
regionu se prosím nenašlo ani tisíc mužů, kteří byli ochotni
připojit se k povstání! „Místo aby se chopili zbraní, sedí
statisíce lidí raději u televizorů,“ rozhořčeně konstatoval
ve svém poselství. A ukrajinský voják z druhé strany zákopu
jako by mu na to dal odpověď větou cílící do vlastních řad:
„A koho že mám chránit? Břichaté úředníky, kteří rozpoutali
občanskou válku? Proto tady nejsem.“ Dívat se na televizi je
teď v Doněcké oblasti opravdu to nejrozumnější, co lidé
mohou dělat. |
