|
|
Cirkus na faře aneb Pepito, neplivej!
Někdy stačí drobnost – kamarád vyprávějící o skrývaném
cirkusu na konci války a malá archivní fotografie velblouda,
kráčejícího s rozesmátými skauty poválečnou českou krajinou
–, aby se rozběhlo hledání stop. A nejen těch velbloudích.
Je třeba rozhrnout prach z cest, vyptávat se pamětníků,
listovat v kronikách a zažloutlých novinách. Ponořit se do
pozdního jara roku 1945 a zachytit to nakupení dramat a
zvláštní souběžnost i nahodilost dějů a událostí,
připomínající svět jako cirkusovou manéž. To vše bylo na
počátku rozhlasového dokumentu, který 18. června odvysílá
Český rozhlas Vltava.
Jabloňová alej lemuje silnici s bílými kamennými patníky,
podél níž trčí ve škarpách nepojízdná vojenská auta, torza
transportérů, pásy, přilby, bedny a další zbytky po
prchající německé armádě. Květnové mraky pomalu plují nad
krajinou a v blízkém, již vzrostlém poli hledají lidé z
blízké vsi mrtvá těla postřílených sousedů. Po chvíli někdo
křikne: „Tady je Karel Michálků!“ Další krvavé přestřelky
probíhají v okolí ještě několik dní. Píše se 5. květen 1945.
O několik týdnů později jde po téže silnici podivné procesí
– skauti ve stejnokrojích (konečně zas mohou) vedou (a jeden
se veze) velblouda dvouhrbého, přesněji velbloudici, které
říkají Pepita. Zastaví, když se spustí dešťová přeháňka. U
kandelábru velbloudici přivážou, nechají ji popásat a sami
si vlezou do kabiny opuštěného náklaďáku. Netuší, co se v
blízkém poli nedávno odehrálo. Když se déšť přežene, vyrazí
dál. Před nimi je ještě dlouhá cesta a řada úsměvných
epizod. Je červen 1945.
Jabloně podél silnice jsou vykáceny, kamenné patníky
nahrazeny umělohmotnými, auta sviští po rovné asfaltce
vysokou rychlostí, takže si nikdo z pasažérů nemůže všimnout
malého pomníčku za škarpou se jmény pěti mužů, zastřelených
před devětašedesáti lety. Rozmoklá trikolora na věnci,
poslední pamětníci událostí… Možná právě teď je třeba
vytáhnout mikrofon a začít natáčet.
Kaplan na koni, lama ve škole
Státní silnice vedoucí z Vysočiny, od Havlíčkova Brodu do
Čáslavi. A nedaleko státovky vesnice Potěhy s nízkou budovou
č. p. 1 – bývalou farou. Prostor, který se na jaře 1945 stal
dějištěm dějinných i osobních dramat, smrtí i záchrany,
krutosti i pomoci, příběhů lidí i zvířat. Válka na evropském
kontinentu vrcholila, když se v nenápadných Potěhách
skrýval, či přesněji byl zazimován slavný cirkus Ferdinanda
Berouska. Místní kaplan Josef Nouza poskytl cirkusu závětrné
parkování i ochranu – hospodářské budovy, stáje a rozlehlý
dvůr se staly na několik měsíců jejich domovem. Maringotky a
zvířata tak byly „kryty“ před válečnými ději.
Farníci se brzy sžili s cirkusovým světem a docházelo k řadě
kuriózních situací – s cirkusovými koňmi jezdil pan kaplan
do okolních filiálních kostelíků, velbloudi se procházeli po
návsi a lidé je krmili, lamy zase našly své útočiště v
místní škole, strkaly hlavy do tříd a „rušily“ vyučování.
Dramatické však byly květnové dny roku 1945, rychlý ústup
Schörnerových jednotek k Američanům, zablokování německé 17.
tankové divize před Čáslaví, německý vlak plný proviantu v
nedalekých Horkách, rabování českými občany, ustřelená
kostelní věž, přestřelky, sebevraždy, pohřby. Příznačný je
dobový kronikářský zápis: „Před rakví Karla Michálka z Potěh
byl vezen na valníku na hřbitov německý důstojník, jenž
svojí krví kropil cestu pohřebnímu průvodu a Rudé armádě.“
Vítězní barbaři
Vojska Rudé armády však s sebou kromě vítězného zpěvu,
garmošky a únavy přivezla barbarské manýry. „Vzduch se
naplnil jejich zápachem,“ píše přízračně ve Zbabělcích o
příjezdu sovětských vojáků Josef Škvorecký, „zápachem nějaké
tundry nebo tajgy, (...) opilí, vítězní, tak tohle byla Rudá
armáda, zpocená, barbarská jako Skythové, a nevěděl jsem,
jestli tady opravdu něco nezačíná.“ Válkou rozdivočení
vojáci zabírali či kradli ve vsích na Čáslavsku jídlo,
hodinky, honili děvčata a Berouskovu cirkusu zničili šapitó,
zabavili koně, vozy a velblouda. Velbloud se však nakonec
nedal, pokopal vojáky a vrátil se na faru ke „svému“
cirkusu.
Podobně tomu bylo o dvacet kilometrů dál v Německém Brodě,
který se v těch květnových dnech přejmenoval na Havlíčkův.
Objev hrobu brutálně zavražděných vlastenců, zajatecký tábor
vojáků SS, hromady vojenského materiálu, řádění opilých
šikmookých rudoarmějců. Ale také obnovování místních
skautských oddílů a v lese nedaleko Pohledu nález či
přesněji potkání (právě skauty) zatoulané velbloudice.
Junačka kráčí do zoo
Dnes již pravděpodobně nezjistíme, jakého byla původu, zda
utekla z nějakého rozprášeného cirkusu, sovětským či
rumunským jednotkám, anebo byla kořistí z německé zoo,
nicméně akce, kterou pohledští a brodští skauti podnikli, je
naprosto jedinečná. Štafetovým způsobem velbloudici dovedli
(po trase Havlíčkův Brod – Golčův Jeníkov – Čáslav – Kutná
Hora – Kolín – Český Brod – Úvaly) do pražské zoo a
zachránili tak Pepitu (později přejmenovanou na Junačku)
před možným utracením.
Tvůrcům rozhlasového dokumentu, kterými jsou autor těchto
řádků a Jiří Vondráček, se podařilo vypátrat řadu žijících
aktérů, svědků a pamětníků a sestavit z jejich výpovědí a
archivních dokumentů zvukovou mozaiku i podobenství, jejíž
podtitul zní: „O válečném zimování, smrtelném koňaku a
skautské záchraně zbloudilé velbloudice mezi Vysočinou a
Prahou.“
Miloš Doležal, redaktor ČRo Vltava
Foto Muzeum Čáslav a archiv M. Štaflové |
