|
|
 Radek
Baborák, hornista
Zlobil jste jako dítě?
Maminka říká, a já si to taky tak pamatuju, že jsem byl
hodný, poslušný kluk. V šesti jsem začal hrát na klavír a na
zobcovou flétnu, v osmi na hornu, prostě jsem poslouchal, co
mi řekli.
Může být hodný kluk dirigentem?
Já se taky v pubertě hodně změnil… Ale s tím, jestli je
člověk „hodný kluk“ – asi máte na mysli, kdo koho bude
poslouchat –, to nesouvisí. Dirigentem může být každý
hudebník, každý instrumentalista, protože má zkušenosti s
komorní hrou, s hrou v orchestru, takže cesta k dirigování
je přímá. Jde hlavně o to, nějak hudbu pojímat, představovat
si, jak by měla znít, prakticky to umět muzikantům vysvětlit
a technicky, to znamená rukama, jim to ukázat.
Muzikanti jsou tedy ochotni poslouchat každého dirigenta,
který před ně předstoupí?
Myslím, že jsou to strašně hodní lidé, tedy velká většina z
nich určitě, a jsou citliví, empatičtí, někdy až moc.
Domnívám se, že jsou ochotní respektovat názor každého
muzikanta, kterého si váží proto, že má o hudbě určitou
představu a že se k nim chová fér. Dirigenti, kteří mají
otevřený přístup a přesně vědí, co chtějí, si získají velké
sympatie. Mluvím z vlastní zkušenosti a ze svého úhlu
pohledu.
Nicméně někdy ke shodě nedojde.
To rozhodně.
A co potom?
No tak to jeden musí ustoupit.
Muzikant...
Většinou. Jsou ale určité části díla, kdy nástroj nebo
skupina nástrojů, třeba zrovna horna, má téma nebo sólo,
hlavní myšlenku, a v tom okamžiku se skladba na chvilinku
stává jakoby mou záležitostí a je jasné, že musím
respektovat hudební myšlenku.
A co když to cítíte úplně jinak než dirigent? Může nastat
taková situace?
Může. Dirigent například dá tempo, ve kterém hudební
myšlenku nemůžu prezentovat tak, jak by podle mých představ
měla znít. Snažím se přece co nejlépe zahrát konkrétní dílo
konkrétního skladatele. V takových chvílích může dojít…
dejme tomu k třenicím.
Obě strany pak hledají kompromis?
Nevím, jestli je dobré hledat kompromisy, protože z toho v
hudbě nevychází nikdy nic přesvědčivého.
Hráč orchestru si to dovolit nemůže, ale sólista si tudíž
musí hledat dirigenty, s nimiž si rozumí?
Obávám se, že taková situace nastane málokdy. Můžeme však
hovořit zhruba o dvaceti lidech, kteří jsou úplně na špičce,
a ti mohou říct – chtěl bych nahrát komplet Beethovenových
koncertů s tím a tím, a nahrávací firma vyhoví. Ale mně se
to málokdy stane, je to spíš naopak, dirigent si vybírá
sólistu. Kolikrát jsem příjemně překvapen, jak to s někým,
koho jsem neznal, dobře funguje.
Kdo jsou ti šťastlivci, co si mohou dirigenta vybrat?
Jdu do minulosti… Třeba Ivo Pogorelić měl nahrávat
Čajkovského klavírní koncert s Karajanem, ale s výsledkem
nebyl spokojený, takže to nakonec nahrál s Claudiem Abbadem.
A tam to najednou šlo.
Je pravda, že sólistu hraní v ansámblech brzdí?
Jsem absolutně proti takovému názoru. Odmalička jsem zvyklý
hrát v mnoha souborech různého zaměření, a pokud mám
zkušenost – ovšem nemluvím o zpěvácích a klavíristech, to je
přece jenom něco trochu jiného –, instrumentalisté většinou
působení v souborech vítají jako obohacení.
Co to všechno obnáší založit a provozovat orchestr?
Přináší to velké starosti a velké radosti. Všechno je
mnohem intenzivnější, ať už na zkouškách, před koncertem, po
koncertě nebo před podepisováním smluv… Hodně věcí vychází a
mnoho ne, s tím se člověk musí smířit, ale myslím si, že
nejdůležitější je neztratit nadšení. Musím ovšem
připomenout, že Česká Sinfonietta je příležitostný orchestr,
abyste si nepředstavovala těleso typu České filharmonie nebo
PKF.
 O abonentních řadách a pravidelných koncertech neuvažujete?
Ne, vůbec ne, to není ani možné. Všichni, kdo u nás hrají,
jsou úspěšní ve svém oboru, mají spoustu závazků a ty
nemohou nechat jen tak plavat. A v Praze ani není tolik
prostoru pro pravidelnou činnost dalšího orchestru.
Kolik máte členů?
Máme dvě základní obsazení, menší třiatřicet smyčců a větší
čtyřiačtyřicet smyčců. Počítáno s dechy má větší obsazení
sedmdesát členů plus hosty z orchestrů v Německu, kde jsem
působil, tedy z Mnichovské a Berlínské filharmonie. Nejsou
to jenom Němci, hrají s námi i krajánci, tedy Češi působící
v cizině.
V Litomyšli vás uslyšíme ve velkém obsazení?
Ano, protože hrajeme velká díla, Dvořákovu Novosvětskou,
Smetanovu Vltavu a Martinů scherzo Thunderbolt, a také
novinku – Na cestě z Litomyšle Lukáše Hurníka.
Chce se Česká Sinfonietta soustředit na nějaký konkrétní
repertoár?
Protože nekoncertujeme pravidelně a ani do budoucna nebudeme
mít tolik koncertů, abychom mohli odhalovat úplně neznámé
skladby tak, jak to mohou dělat dramaturgové zavedených
orchestrů, chceme se spíše soustředit na známější díla a na
mistry svých oborů, tedy třeba na Bacha, Haydna, Beethovena…
a takhle pokračovat až do první poloviny 20. století. Nemáme
tolik muzikantů, abychom hráli třeba Straussova Zarathustru
nebo obrovské symfonie Mahlerovy.
Největší „moderna“, kterou hrajete, je Lukáš Hurník?
Ano. Objednávka Smetanovy Litomyšle vznikla i s ohledem na
nás, abychom se do toho „vešli“.
Spolupracovali jste se skladatelem při vzniku díla?
Při komponování ne, ale Lukáš Hurník úzce spolupracoval s
festivalem. Smetana totiž nenapsal žádnou skladbu, kterou by
přímo věnoval Litomyšli, protože jeho vztah k rodnému městu
nebyl úplně vřelý, měl to stejné jako Mozart se Salcburkem.
Přesto napsal drobnou skladbičku Na cestě z Litomyšle a ta
byla základem pro práci Lukáše Hurníka.
Plánujete se Sinfoniettou do konce roku ještě další
koncerty?
Zatím nevím, všechno se teprve ukáže.
Z čeho pokrýváte náklady? Pochybuji, že ze vstupného...
To ani není možné. Každý organizátor, a i ti, kteří mají
příspěvky a granty, vám řekne, že sehnat peníze je velký
problém.
Sedm let jste působil u Berlínské filharmonie. Kdo financuje
ji?
Teď má status nadace, předtím to byl městský orchestr, ale
největším zdrojem financí je samotná budova filharmonie,
kterou může pronajímat. A po ní je veliká poptávka. Přispívá
však i Deutsche Bank. Bez toho by nebyly turné ani nákupy
nástrojů, to všechno jsou strašně drahé záležitosti. A je tu
ještě další důležitá věc – společnost musí vážnou hudbu
chtít, musí se o ni zajímat, vyhledávat kvalitu, sledovat
ji. A to se v Německu na rozdíl od nás děje.
A není to jen optický klam? Nás je prostě míň.
Nevím, to by se muselo propočítat, kolik je třeba v Mnichově
orchestrů na počet obyvatel. My se ale můžeme porovnávat i s
Vídní, nejen s Mnichovem. Nedávno jsem tam zrovna hrál, a to
člověk hned vidí, jaký zájem o vážnou hudbu tam je, jak je
prezentovaná, jak jí Vídeňáci žijí...
Co Čech, to muzikant už tedy asi neplatí...
Svým způsobem platí, je tady strašně moc talentovaných lidí,
jenže posledních šedesát let u nás nebylo vážné hudbě zrovna
nakloněno. Špičky odešly nebo jim byla znemožněna práce.
Kubelík, Ančerl emigrovali, Talich s Košlerem byli odsunuti
a nemohli určovat kredit orchestrů. Ono dělat revoluci
zespodu, od muzikantů, je dost těžké.
Přál byste si, aby se vaše děti věnovaly hudbě?
Chodí do hudebky, ale ambici, aby z nich byli profesionální
hráči, opravdu nemám. Chtěl bych ale, aby o hudbě věděly,
uměly ji poslouchat, dokázaly si ji užít. To by mně bohatě
stačilo. Doma se o hudbě bavíme, sdělujeme si své zážitky z
koncertů, protože manželka je violoncellistka, a já bych
pochopitelně takové debaty rád sdílel i s dětmi.
Chodí na vaše koncerty?
No ano, to musejí…
Kritizují vás?
Ne, ale pobavila mě onehdy mladší dcera. Někam jsem odjížděl
a ona se mě ptala, jestli jedu hrát, dirigovat, nebo obojí.
Řekl jsem, že tentokrát jen hrát. To je dobře, povídá,
protože to ti jde nejlíp…
S kým si hudebně nejvíc rozumíte?
Nejjednodušší vztah jsem vždycky měl se špičkami, ať už to
byli Maestro Seiji Ozawa, Daniel Barenboim, Christian
Thielemann… Prostě s těmi, kdo mě nechali hrát tak, jak já
hudbu cítil, a respektovali můj pohled, nebo pokud to chtěli
zahrát jinak, jasně řekli, co chtějí změnit, a jestliže jsem
měl možnosti, udělal jsem to. Prostě vzájemný respekt.
Problém nastane v okamžiku, když někdo neví, co vlastně
chce, a ještě se mu a priori můj způsob hraní nelíbí. To je
pak velmi frustrující. Nebo jiný případ. Hrajeme romantickou
skladbu a dirigent řekne – je to romantické, ale co
kdybychom to zahráli míň romanticky? Takový přístup u mě
naráží na nepochopení. Nevím, proč to dělat. Když si dám
párek, chci k němu hořčici a ne sójovou omáčku a wasabi.
Přijde mi to zbytečné. A nejsem k tomu ochotný.
Šárka Vieweghová, publicistka
Foto Lucie Čermáková
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 9. 6.
|
