|
|
 Milan
Slezák, komentátor ČRo
Osudný překlad a smrtící schody
Zámky na Loiře: Chambord, nejznámější a nejdokonalejší.
Blois, soustavně zvelebované sídlo králů a královen.
Chenonceaux s galerií nad vodní hladinou. Amboise. Že by
taková krása mohla zabíjet? Ale jistě. Francouzskému králi
Karlu VIII. se stala osudnou právě přestavba jeho milovaného
Amboise. V roce 1498, stár jen osmadvacet let, se tu Karel
hnal tmavým průchodem a vrazil čelem do kamenného překladu.
Král, který se ještě pár let předtím po dobytí Neapolska
cítil pánem světa a plánoval křížovou výpravu, zemřel do
několika hodin. Bizarní okolnosti jeho smrti jsem si
připomněl při četbě jedněch objemných dějin světa. A v témže
spisku jsem o kus dále narazil na neméně bizarní konec
indického císaře Humájúna z dynastie Velkých Mughalů.
Humájúna vyhnali z Indie a v exilu strávil dlouhých patnáct
let. Když konečně znovu dobyl Dillí, byl mu dopřán jen
půlrok vlády. Zahubily ho jeho zbožnost a náklonnost k
učenosti. Jsa v knihovně, uslyšel muezzinovu výzvu k
modlitbě. Spěchal se pomodlit – ale ta knihovna, vetknutá do
dillíské pevnosti, měla proklatě strmé schodiště. Humájún z
něj spadl a byl z toho smrtelný úraz.
Co říkáte těm potentátským patáliím? Že víte i o dalších
podobných? Tak si je společně připomeňme, jsou to příběhy
natolik svébytné, že snad ani nevyžadují hlubokomyslnou
pointu.
Francie už krále nemá – ale být jím, dám si kakraholtský
pozor při honbě za děvčaty. Tamní panovník Ludvík dokázal
porazit neporazitelné Vikingy v bitvě u Saucourtu,
„velkoryse nabídl lačným nepřátelům hořkého pelyňku“, jak se
pěje v dobové písni, ale když se v hlubokém míru hnal na
koni tryskem za půvabnou dívenkou, kráska skočila pod nízkou
branku, Ludvík nestačil koně zarazit a o branku se zabil.
Ani v Jeruzalému už nevládne král – ale být jím, rozhodně
nepřehlížím z okna nastoupenou vojenskou jednotku. Pro
jeruzalémského krále Jindřicha ze Champagne to byla poslední
životní zkušenost. Nějak se mu přihodilo, že se k oknu
obrátil zády a omylem z něj vycouval.
A jak myslíte, že skončil Vilém Dobyvatel, obávaný voják a
nadaný organizátor, který si tvrdou rukou podřídil Anglii?
Také bídně. Když se na koni projížděl dobytým městem Mantes,
zvíře klopýtlo a král Vilém se silně uhodil o hrušku sedla.
Přivodil si vážné vnitřní zranění a na jeho následky později
zemřel. Služebníci ho na smrtelné posteli okradli i o šaty.
A tělo mu prý po smrti nateklo natolik, že prorazilo rakev.
A co Vilémův prapravnuk Jan Bezzemek? Hrůza pomyslet.
Přejedl se broskví a vydatně je zapil mladým moštem. To se
prostě nedalo přežít.
Hunský král Attila řečený Bič boží, před nímž se třásly
východořímská i západořímská říše, se ve spánku udusil
vlastními zvratky a krví. Stalo se mu to na svatebním loži,
před zraky nevěsty, mladičké germánské princezny. Attila žil
naplno, rád koulel výhružně očima a ječel na vyslance cizích
mocností, a také si rád přihnul. Máte pravdu, kde jinde se
má člověk pořádně napít nežli na vlastní svatbě? Jenže se to
nesmí přehnat, pak totiž můžete dopadnout jako Attila. Jen s
tím rozdílem, že neskončíte v trojí rakvi, železné, stříbrné
a zlaté.
Z českých panovníků se upil kníže Vladivoj, záhadná
alkoholická postava z počátku jedenáctého století, z těch
čínských třeba Kao Jang, krutý a nenáviděný despota z
dynastie Severní Čchi (šesté století našeho letopočtu).
Mimochodem: nijak slavně neskončil ani Kao Jangův protipól
Tchaj-cung z dynastie Tchang, jeden z nejobdivovanějších
čínských císařů. Zabil se lektvarem, který mu měl zajistit
nesmrtelnost. Jak pošetilá touha u osvíceného vládce, který
jako jeden z mála lidí svého postavení znal cenu politické
oponentury a tvrdil, že ti, kteří se odváží kritizovat
císařovy chyby, nemají být trestáni, ale naopak odměňováni a
povyšováni!
Srovnejte všechny ty hrůzy s dneškem. Dnes si hlava státu
pochroumá jen žebra (Václav Havel), nebo koleno (Miloš
Zeman). Chcete snad lepší důkaz, že pokrok opravdu existuje? |
