Číslo 27 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem a režisérem.
Jiřím Mádlem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

I bolestné vzpomínky pokrývá prach času

Novodobý klasik řecké kinematografie Theo Angelopulos (1935–2012), z jehož tvorby známe mnohé sugestivní průhledy na minulost i přítomnost balkánské mentality (Krajina v mlze, Odysseův pohled), se usilovně vrací ke křivolakým zákrutám nejnovějších řeckých dějin, zvláště k traumatům občanské války, která se rozhořela na sklonku čtyřicátých let, aby bolestně rozdělila celou společnost. Nejnověji tak učinil v nedokončené Trilogii, jejíž prostřední část nazvanou Prach času uvádí v úterý 1. července ve 22.05 ČTart.

Prach času se dotýká hledání osobní identity i pocitů vykořenění

Nezasvěceného diváka, jenž netuší, že Prach času je volným pokračováním u nás naprosto neznámého snímku Plačící země, mohou zaskočit podivně splétané zápletky, o jejichž pozadí se může jen dohadovat. Neví totiž, že oddaně se milující Eleni a Spyrose rozdělilo právě válčení: komunistka Eleni získala azyl v Sovětském svazu, kam za ní po mnoha letech přijíždí pod cizí identitou se skrývající Spyros, aby ji potají odtud vyvezl. Jenže po prozrazení na ně čeká vězení a vyhnanství. Veškeré citové vazby se rozvolňují a vedou k hledání náhrad.
I když se Angelopulosovy filmy dotýkají výsostně politických záležitostí, režisér upřednostňuje jednak tragický rozvrat rodin, osudově rozdělených i politickým smýšlením, jednak rád pracuje s útržky dění, které nezachycuje v jeho celistvosti. Dalším příznačným rysem je jistá obřadnost pohybů a gest, vzletnost promluv, společně s pozvolna plynoucím vyprávěním odkazující až k antickým tradicím. Ani Prach času není výjimkou. Také se odehrává v několika až k dnešku sahajících časových rovinách, které se prostupují prostřednictvím vzpomínek i dávných dopisů, souběžně čtených jako doklad citů utápěných v bezmoci. Převážně statické výjevy, odehrávající se v mrazivém Rusku roku 1953, patří k vizuálně strhujícím – například ztichlý proud vyhnanců, když podoben záplavě černých brouků stoupá po mohutném, točitě se vinoucím schodišti.
Prach času se dotýká hledání osobní identity i pocitů vykořenění. Angelopulos zjišťuje, že zatímco kdysi lidé trpěli pro svůj původ nebo přesvědčení, nyní je sužuje neschopnost účelně žít, věčné zaneprázdnění a shon je vzájemně odcizuje, vede k depresím. Důsledky nejsou o nic méně hrozivé.
Na rozdíl od důsledně „řecké“ Plačící země vznikl Prach času v mezinárodní koprodukci a s hvězdným hereckým obsazením. V úlohách zestárlých protagonistů, které pohltily a mučily nejrůznější dějinné zvraty, poznáváme Willema Dafoea, Bruna Ganze, Michela Piccoliho a Irene Jacobovou.

Jan Jaroš, filmový publicista



  Starosti všedního dne
  Jak to vidí Petr Koudelka   
 
  I bolestné vzpomínky pokrývá...
  Dívejte se
 
  Synagoga místo chalupy
  Téma