Číslo 27 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem a režisérem.
Jiřím Mádlem.

Jiří Mádl, herec a režisér

Kdepak, ta ostuda je především moje! Lidé by za tím asi rádi viděli příběh Stevena Spielberga, kterého nevzali na školu pro nedostatek talentu, má o tom dodnes schovaný dopis, ale to není můj případ. Při přijímačkách jsem zapomněl podepsat svůj test a uvědomil jsem si to teprve po odchodu. Vrátil jsem se zpátky, ale už nebyla šance dokázat, že to je můj test. Takže jsem vlastně propadl, lépe řečeno jako bych se zkoušek nezúčastnil. Navíc to bylo na produkci.

Pak jste ale stejně studoval – na filmové škole v Americe...

New York Film Academy je škola, kterou si posluchači platí. Má takzvané akcelerované kredity, to znamená, že člověk může získat za půl roku tolik kreditů jako jinde za rok. Bylo to velmi intenzivní studium, trávili jsme ve škole i deset hodin denně.

V amatérském divadle jste nejen hrál, ale působil i jako autor. Co vám ochotnické aktivity daly?

Jsem rád, že se na to ptáte, zrovna nedávno jsem o tom přemýšlel. Kdo prošel amatérským divadlem, při další práci podobného druhu má už stále před sebou diváka. Dokáže věci vnímat jeho očima, myslet za něj. Tím, že jsem dělal divadlo, naučil jsem se tak pohlížet i na film.

Jak se vám žilo v kůži teenagerského idolu?

Na to, čemu se říká „idol“, si nikdy nejde docela zvyknout, ta role není přirozená. Jste nesví z toho, že vás poznávají na ulici. Na jedné straně to s sebou nese zodpovědnost, abyste své „pověsti“ dostál, ale také to přináší život plný extrémů a protikladů. Jedu třeba tramvají do školy a lidi si na mne ukazují, což bývá nepříjemné. Ale když jdu s kamarády slavit a poznají mě holky na baru, to zas příjemný je. Když si srovnám ty plusy a mínusy, tak si říkám, že jsem byl vlastně na nule.

Teď už to máte s popularitou jinak?

Částečně ano, už jsem „na trhu“ deset let, nefiguruji mezi novinkami, možná jsem ve vyřazeném zboží. Nebo spíš – na jiném trhu, už. Sám se cítím jinak a myslím, že i ostatní mně jinak vnímají.

A jak?

Být v pozici „idolu“ je nevděčné, jedni ho berou nadšeně, jiní řeknou, hele, to je ten debil z televize. Ale teď mám nějakou dobu pocit, že je to střídmější; cítím takový všeobecný respekt, už ne hysterii ječících fanynek. A to je mi příjemnější.

Vy jste vešli na „trh“, jak jste to sám nazval, spolu s Vojtou Kotkem, byli jste vnímáni jako dvojka. Jak vám to spolu šlapalo?

První tři čtyři roky nás vnímali jako neoddělitelné, a myslím, že nám to fakt šlo spolu dobře, ladilo to. Dobře jsme na sebe slyšeli. Asi proto nás tehdy vybrali a dali dohromady. Je to nejtalentovanější kolega, kterého jsem kdy měl. Jsme pořád dobří kamarádi, jen teď máme na sebe málo času, děláme každý to své.

Není asi náhoda, že oba jste začali směřovat k režii...

Ano, je to hrozně zajímavé, opravdu máme dnes podobné cesty, byť oddělené. Ale přece jen se trochu liší. Vojta chtěl už dávno dělat režii, zatímco já do toho spadnul najednou. Já chtěl od začátku spíš psát. Ale možná je režie logický krok pro ty, kdo začnou před kamerou hodně brzy jako my.

Film Pojedeme k moři jste natočil podle vlastního námětu i scénáře. Ale už předtím jste psal pro ochotnický soubor i divadelní hry.

To byly spíš hříčky. Napsal jsem je na gymplu, jsou to patnáctiminutovky; ví se o nich proto, že s jednou z nich jsme vyhráli docela významnou divadelní soutěž: jmenovala se RUR a byly na ni přihlášeny školy z celé republiky. Jako studentským ochotníkům nám to docela šlo, měli jsme pozvání i na profesionální festivaly.

A taky jste hrál v amatérském filmu, vlastně to byl to váš filmový debut…

To mi bylo čtrnáct nebo patnáct, film se jmenoval Johny Nemo a vznikl podle komiksu. Pořád je, tuším, k nalezení na YouTube.

Na první profesionální casting vás nasměrovala maminka?

Spíš mě na něj z Českých Budějovic dovezla, konal se v Praze. Mamka mě netlačila, jen se zeptala, jestli tam chci jet, a já to chtěl zkusit.

Kdy vás napadlo, že byste si sám něco napsal a natočil?

Vždyť říkám, vždycky jsem inklinoval spíš k psaní. V New Yorku na škole jsem sice točil krátké filmy, ale netoužil jsem být režisérem. Mám pocit, že jako autor mám určitou sebedůvěru, jako režisér ještě ne. To za prvé. A za druhé, u psaní je mi nejlíp. Já se opravdu vždycky těším, že ten papír – nebo plocha na počítači – na mě počká a pak mi naslouchá.

Jak to, že jste se přece jen pustil do režie?

Bylo mi to nabídnuto. Nejdřív jsem asi třikrát odmítl, a teprve pak ve mně vyrostl pocit, že si to chci natočit sám. Ale musím říct, že kdybych už nikdy nic nenatočil, nebude mi to vadit, pokud budu moct ty filmy psát.

To zní o dost skromněji, než odpovídá vašemu prvnímu režijnímu úspěchu.

Ale to není přehnaná skromnost, to je i realita! Protože já nejsem režisér, který to dělá jako řemeslo. Byly mi teď nabídnuty dva hezké scénáře z etablovaných produkcí, ale já se na to prostě ještě necítím. Režíroval jsem dosud jen jednou a snažil jsem se ve svém příběhu zachovat vlastní způsob vyprávění. Zatím nemám pocit, že mi někdo dá látku a já ji svou režií pozvednu.

Hereckou kariéru jste ale neopustil?

Ne, chci hrát, opravdu mě to pořád baví.

Námět na film Pojedeme k moři byl jedním z více možných, které jste mohl natočit sám, nebo jste měl víc autorských želízek v ohni?

Měl jsem ho napsaný jako první – a byl první, na který se někdo „chytil“.

I když je to příběh dvou malých kluků, podle mne to není film jen pro děti.

Máte pravdu, říkat tomu dětský film je zavádějící. Je to film o dětech. Problémy – dětské i dospělé – jsou líčené dětskýma očima. Já vím, že termín „rodinný film“ je silně zprofanovaný, ale přesto myslím, že ten náš takový je. Ověřil jsem si, že nejlíp funguje, když jde do kina celá rodina a pak o něm mluví. Byl bych rád, kdyby lidi inspiroval k otázkám a k přemýšlení. Nebo kdyby jim připomněl něco, co sami zažili. Zrovna včera nám přišel nádherný mail ze Slovenska. Stálo v něm, jak si po představení začala rodina povídat. Jejich devítiletý syn si to sám přál. Šli domů, chlapec nejdřív mlčel, ale než šel spát, začal povídat, jak to na něj působilo, ptal se, rozebíral. A večer skončil tak, že všichni leželi v posteli a dlouho mluvili o té filmové rodině a o tom, jak to na světě funguje. To je úplně nejlepší, co mi kdo mohl napsat. Recenze jsou fajn a těší mě, když nás pochválí, ale tenhle mail mě posunul o kus dál.

Mám z vašeho filmu pocit, že pro vás je hodně důležitá harmonie. Například scénu babiččiných narozenin byste podle mne nemohl natočit tak působivě, kdybyste sám nezažil podobný pěkný vztah…

Asi je to tak, tyhle životní situace mě opravdu dojímají. Ale nebylo to tak vždycky. Kdybyste se mě zeptala před třemi lety, asi by se ukázalo, že jsem ještě nedávno vnímal důležitost těchto životních hodnot dost povrchně. Jak člověk stárne, je to pro něj čím dál důležitější. Obecně si myslím, že štěstí je v jednotlivých silných momentech života. A některé dojdou člověku později.

Říkáte, že máte připravenou další filmovou látku, kterou byste chtěl natočit. Myslíte, že teď, po úspěchu vašeho filmu, bude snadnější se dostat k další režii, získat důvěru a sehnat peníze?

Ano i ne. Bude asi jednodušší své věci prosadit, protože se už na mne snad nebudou dívat s takovou tou blahosklonnou shovívavostí – no dobře, kluk si to chce zkusit. Ale na druhé straně tím, že zažívám úspěch, cítím mnohem větší tlak. Je přece známo, že obhájit zlato je mnohem těžší než ho získat.

Už dlouho se u nás málo natáčejí filmy pro děti či o dětech, které by stály za řeč. A přitom ve světě jsou, to bývá vidět třeba zlínském festivalu filmů pro děti a mládež. Po paní režisérce Věře Plívové-Šimkové – letos jí je osmdesát let! – se takové snímky objevují spíš sporadicky. Znáte její filmy, třeba Lišáky, Myšáky a Šibeničáka?

Jistě, znám. Já za paní režisérkou dokonce před natáčením našeho filmu jel. Původně jsem z ní chtěl „tahat rozumy“, jak bych měl pracovat s dětským hercem, ale nakonec se to nekonalo. Hlavně jsme si spolu vyprávěli. Vlastně mi žádný návod nedala, ale přesto mě inspirovala. Třeba mi řekla jednu velmi důležitou myšlenku: Když děláte s dětmi, musíte ještě víc respektovat osobnost herce než normálně. Doporučila mi, ať dětem naslouchám, ať je dobře poznám, abych si vždycky dobře uvědomil, s kým pracuju. A opravdu, i když mi mnozí říkali, ať dětem nedávám číst scénář, neposlechl jsem je. Já totiž potřeboval, aby ti kluci dobře věděli, kde jsou, co hrají, o čem film je. Když jsem pochopil, jaké kluky mám před sebou, začal jsem s nimi mluvit jako s dospělými herci. A oni se jako dospělí taky začali chovat. Ti kluci jsou poklad! Moc dobře se s nimi dělalo.

Agáta Pilátová, publicistka

Foto Tomáš Vodňanský