|
|
 Překvapování
v Kapském Městě
Byl silvestr a režiséru Pavlu Štinglovi ukradli v páté
minutě nového roku peněženku. Zloděje policie chytila, ale
na stanici se klidně svlékal do naha, protože peněženku už u
sebe samozřejmě neměl. Pavel se tak stal možná prvním
člověkem okradeným v roce 1995 v Kapském Městě. Kvůli tomu
jsme ovšem nemuseli lítat přes půl zeměkoule...
V jednu v noci jsme si pak připili na český Nový rok a v
deset ráno jsme už byli sto osmdesát kilometrů ve vnitrozemí
v městečku Genadendal v kostele, kde měli v zákristii bustu
Jana Ámose Komenského. Kněz, moravský bratr, byl samozřejmě
černoch. To už bylo mnohem zajímavější. A na to, co se dělo
pak, vzpomínám s radostí:
Během desetidenního natáčení jsem se seznámil s historikem a
lingvistou slovenského původu Cyrilem Hromníkem. Na základě
dokonalé znalosti místních a jiných jazyků nacházel
souvislosti mezi historií africkou a asijskou, vykládal
stěhování národů napříč světadíly, a kdybych bydlel o pár
tisíc kilometrů blíž, chtěl bych, aby byl mým blízkým
přítelem. A k překvapivým zážitkům z této cesty patřila také
návštěva chudinských slumů. Kdysi jsem se zapřisáhl, že se
do podobných čtvrtí v cizině nikdy vydávat nebudu, když těm
lidem nemohu nijak pomoci, ale teď jsem tam musel, protože
Pavel chtěl za každou cenu natáčet místního kouzelníka. Na
Nový rok byli ve slumech všichni veselí, tancovali kolem
obrovského rádia, a ačkoli nevlastnili skoro nic, vypadali
spokojeněji než lidé tam daleko na severu v najedené a
oblečené střední Evropě. Teoreticky člověk ví, že dobrá
nálada není závislá na luxusu, ale v praxi, zvláště v té
kapské, vás to přece jen zarazí.
Pavel už natáčel v Jižní Africe dvakrát, tentokrát jsme však
bohužel nezavítali za jeho oblíbenou „královnou deště“,
která na jeho počest přivolala v čase rozhodně mimo období
dešťů za basu coca-coly průtrž mračen. Vyprávěl mi o ní už v
letadle, chtěl, abych pochopil, že v Africe je všechno
jinak, i když jste střízlivý skeptik a ateista. Pochopil
jsem to brzy. Například jsem se obával, že bychom se při
natáčení mohli stát oběťmi přepadení, ale ve skutečnosti nás
tam až na toho kapsáře nikdo neohrožoval. Běhali jsme potom
s kamerou po městě a natáčeli tamní národ zvaný Kenové, jak
zpívá a křepčí v novoročním tanečním průvodu, který končil
na fotbalovém stadionu. Než jste tam vstoupili, museli jste
nejprve odložit zbraně, které byly většinou řezného a
sečného charakteru. Zírali jsme na velkou bednu, která se u
ochranky před stadionem povážlivě plnila a plnila...
Ale i my jsme dokázali domorodce překvapit. Já například
zpíval a hrál na klávesový nástroj. Na mysu Dobré naděje
sice kromě rozjuchaných opic žádné publikum nebylo, ale na
ulici v Kapském Městě jsem pár lidí zjevně vyvedl z míry.
Naschvál jsem totiž zvolil tříčtvrťový takt a pražskou
lidovku:
Sebrala patrola prostitutku hezkou
Vedla ji po Praze ulici Celetnou
Policajt de napřed policajt de vzádu
Vedou prostitutku až na Malou Stranu...
Pro některé domorodce to určitě byla ta nejexotičtější
muzika, jakou kdy slyšeli... Nás pak vzápětí překvapilo,
když na tržišti jeden prodavač zjistil, že jsme Češi. Začal
totiž radostně pobíhat a vykřikovat jméno našeho prezidenta:
Havel! Havel! To víte, devadesátá léta!
Nedávno, po dvaceti letech od natáčení, u nás v Přední
Kopanině přespal syn Cyrila Hromníka, který mezitím poněkud
vyrostl. Vyprávěl, že studuje v Německu a že od doby, co
jsme v Kapském Městě natáčeli a koupali se na Nový rok na
bílé pláži v Indickém oceánu, je tam mnohem méně bezpečno.
„Vlastně je tam spíš nebezpečno,“ opravil se, „ale můžete
kdykoli přijet, tatínek by byl rád a příjemně by ho to
překvapilo...“
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
