Číslo 27 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem a režisérem.
Jiřím Mádlem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Co váží „nic“ na trhu marnosti?

Po Othelovi je komedie Mnoho povyku pro nic teprve druhou Shakespearovou hrou, kterou se jedna z našich nejlepších divadelních režisérek Hana Burešová rozhodla realizovat. Nastudovala ji ve „svém“ Divadle v Dlouhé. Příběh o dvou mladých párech a nástrahách, jež musejí zdolat, než dospějí k svatbám, v sobě skrývá jistou nástrahu také pro inscenátory: přemíru slovního humoru, kterému se dnes už sotva kdo směje. A to i když je přeložen – jako v tomto případě Jiřím Joskem – opravdu dobře.

Helena Dvořáková a Marek Němec v roli přechytrých singlů Beatricea Benedika ze Shakespearovy hry Mnoho povyku pro nic

Režisérka naštěstí rozsvěcuje všechny ty slovní hříčky, bonmoty a špílce tím, že je propojuje se situacemi a buduje s jejich pomocí napětí ve vztazích postav. Příběh také důsledně aktualizuje: jeho hrdinové přijíždějí odpočívat do Messiny nikoli z války, ale z turnaje v pětiboji. Vítězný Don Pedro (Jan Vondráček) v něm porazil svého intrikánského nevlastního bratra Dona Juana (Tomáš Turek) a ten si svou skrývanou zášť vybíjí na Pedrově oblíbenci Claudiovi (Jan Meduna): očerní jeho nevěstu Héru (Klára Sedláčková-Oltová) tak, že Claudio při svatbě uteče od oltáře. To druhý pár milenců si klacky pod nohy háže sám: Claudiův přítel Benedik je příliš vtipný na to, aby nechával kanonády kritických špílců krásné, obrýlené intelektuálky Beatrice bez odpovědi. Milují se, anebo se vzájemně trýzní, protože se bojí přestat být „singly“? Marek Němec a Helena Dvořáková, kteří tyto protagonisty mistrně ztělesňují, dovádějí jejich hádky až k hranicím trpkosti.
Ostatně i šťastná rozevlátost dalších hrdinů – podbarvovaná muzicírováním malé jazzové kapely na jevišti – postupně hořkne, jak se odkrývá jejich obmyslné jednání. Zlomem se stává večírek plný tance, alkoholového opojení a marjánkového rauše. V blescích paparazziovských kamer utkvívají všichni tihle VIPové v uvolněných pózách. Každou chvíli se mění v sochy – ve strnulé objekty vanity fair. Trh marnosti dává nahlédnout k odvrácené straně jejich duše. Je plná melancholie. Ono „nic“ v názvu komedie dostává svou existenciální váhu nesnesitelné lehkosti.

Bronislav Pražan, divadelní publicista

Foto Martin Špelda



  Starosti všedního dne
  Jak to vidí Petr Koudelka   
 
  I bolestné vzpomínky pokrývá...
  Dívejte se
 
  Synagoga místo chalupy
  Téma