|
|
 Byla
jednou jedna vlna…
Název Tsunami blues vybrala spisovatelka Markéta Pilátová
(1973) šikovně. Uložila do něj slušnou řádku odkazů na
kulisy, personál, téma i styl, jakým svůj nový román
napsala. A nejde samozřejmě jenom o titul. Druhá polovina
knihy (vydané pod hlavičkou nakladatelství Torst) patří k
tomu nejlepšímu, co v nové české literatuře po roce 1989
vzniklo.
Co chytne čtenáře nejdřív, je exotika, do které Pilátová
svůj příběh zasadila: Thajsko, Mexiko, Kuba. Padnou zmínky i
o Moravě, ale tenhle region je vyloženě podružný – v České
republice se v téhle knize to podstatné neděje. Ale spojnice
tu jsou: ta s Thajskem se nese na špici smrtící tsunami, ta
s Kubou se pak vine po hudební lince.
V hlavní roli minulost
Blues, respektive výraz „blue“ odkazuje v angličtině ke
smutku, možná rovnou k nostalgickým náladám. Smutek pak sedí
na duši hned několika klíčovým figurám, které Pilátová pro
svůj příběh napsala. A nejen smutek, taky jistá regrese,
kterou s sebou tohle osobnostní vyladění nese. Minulost tu
hraje sólový part, přítomnost jí slouží jen jako odrazový
můstek, o budoucnosti nemluvě.
Právě v minulých dekádách mají kořen neurotické rysy, které
zřetelně vystupují v profilech řady zúčastněných. Jejich
společným jmenovatelem je pak ztráta: milovaného protějšku,
rodičů, domova, víry v nějaký nadosobní, životní smysl.
Trhliny se postupem příběhu rozvírají víc a víc, před
čtenářem zejí krvavé rány, které se nikdy nezhojily.
Pilátová je ohledává s vášnivým zaujetím, z různých
geografických úhlů i časových rovin. Ohledává je na způsob
takřka detektivní nebo thrillerový. Po líně se převalujícím,
skoro až nudném expozé nabírají události na výšce i spádu,
aby ve finále většinu aktérů neslitovně smetly – jako ona
titulní vlna.
 Symbióza
slova s tělem
Ta próza je vystavěna mimo jiné na funkčních kontrastech.
Nejpatrnější je „chladný“ realismus pasáží vsazených do Čech
(a vlastně i do Thajska) a fantazijně vibrující, myticky
napájená část, která se odehrává na „horké“ Kubě.
Hlavní hrdinka Karla, která úvodem ztrácí v tsunami rodiče i
část své duše, musí podstoupit jakousi rituální očistu, aby
se zbavila démonů, kteří se v ní usadili. Proto odjíždí na
„ostrov svobody“, kde mizí v bludišti náhodně řetězených
obrazů, jejichž spodní tah nápadně připomene obsedantní
konstruktérství Jiřího Kratochvila. Pěkně fungují i další
kontrasty, jako ten mezigenerační a učitelsko-žákovský,
kontrast někdejší radostné revoluce pod rudou hvězdou a
směšných trosek, které z ní aktuálně zbyly, dávných hříchů a
přítomné viny, kontrast života ve svobodě a dobrovolné smrti
jako hrdého východiska z nesvobody.
Je vlastně s podivem, kolik figur Tsunami blues v lepším
případě fatálně vykolejí, v horším pak pošle rovnou na
věčnost. Smrt tu ale není úběžníkem. Tím je jakýsi mix
bohyně, vědmy a pramáti, ideální symbióza slova s tělem,
která pluje příběhem s jasným posláním: Předvést, že některé
věci prostě žijí po smrti dál. Tenhle motiv ostatně autorka,
mimochodem vzděláním hispanistka, použila jak ve své poezii
(Zatýkání větru), tak v tvorbě pro děti (Jura a lama).
Člověk v zajetí osudu
Markéta Pilátová napsala prózu, která funguje i proto, že má
dost nečekaný, neodhadnutelný vývoj. Některé švy jsou mimo
logiku, někdy vyprávění vyplaví na břeh v podstatě zbytnou
postavu, která rychle zmizí v šeru stránky. Vlastně to místy
dost připomíná filmovou poetiku Felliniho nebo Bu?uela.
Tahle vnějšková kvalita ovšem ladí s jistým fatalismem
vyprávění. Člověk je zřídkakdy pánem svého osudu, spíš je v
jeho zajetí, ať ho drží v klepetech přízrak zmizelé milenky,
mrtvého milého nebo neodbytně živí slouhové tajné policie.
Tsunami pak nenechá čas od času nikoho na pochybách. A
otevře prostor pro nějaké pěkné blues. Tsunami blues.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
