|
|
 Jak bojovat s korupcí ve vlastních řadách
Začátkem sedmdesátých let vznikla řada filmových děl, která
pranýřovala společenské zlořády, zejména všude rozlezlou
korupci, téměř nevypátratelné podvody sahající do nejvyšších
míst, policejní složky mnohdy prorostlé chapadly
organizovaného zločinu. K proslulým titulům tohoto ražení
pochybně patří oba díly Francouzské spojky (1971 a 1974),
později například Neúplatní (1987) – protagonisté tu stíhají
dokonale organizovanou a navíc jakoby „svrchu“ chráněnou
pašeráckou skupinu, vydělávající na hromadném obchodování s
drogami.
Stejně jako policisté, kteří se málokdy dočkají ocenění za
svou často donkichotskou námahu, také hrdina snímku Serpico
(1973), který v sobotu 12. července ve 21.55 uvádí ČT2,
naráží na odpor svých kolegů, neboť odmítá přijmout zavedená
„pravidla hry“. Chce si totiž za všech okolností uchovat
mravní neposkvrněnost, s čímž se rozhodně neslučuje
rozšířené přijímání úplatků.
Frank Serpico se přihlásil do policejní služby s ideálem, že
bude stíhat jakékoli nepravosti, že bude potírat zločin se
vší rozhodností, jaké je schopen. Zkoušky na policejní škole
složí na výbornou, těší se na samostatné působení, ale záhy
poznává, že jeho představy jsou neslučitelné s poměry, v
nichž se ocitá. Následuje překládání z jednoho působiště na
jiné, Serpico je obviňován z nesnášenlivosti, z očerňování
policie, hroutí se mu rodinné zázemí. Netrvá dlouho a jeho
vlastní kolegové na něho nastraží vražednou past.
Titulního hrdinu ztvárnil tehdy začínající Al Pacino (viděli
jsme jej v řadě vynikajících filmů, od pamětihodného Kmotra
přes řadu policejních thrillerů jako Na lovu nebo Nelítostný
souboj až ke Kupci benátskému). Obdařil svou postavu tíživou
osamoceností i vagabundovským vzezřením, když s mohutným
plnovousem a ošuntělým oblečením denně proniká do
velkoměstského podsvětí. Režisér Sidney Lumet zdůraznil až
dokumentárně načrtnuté, neučesaně zpodobněné prostředí, s
nímž titulní hrdina jakoby splývá. Právě Serpicovo „pěšácké“
začlenění do každodenního pouličního ruchu odlišuje tento
snímek od jiných kriminálních příběhů, kde neomylný detektiv
sám a v poklidu řeší složité případy, ale stejně tak od
prostoduchých vyvražďovaček.
Zbývá dodat jediné: dočkáme se někdy podobně otevřené a
nekompromisní výpovědi také z českého prostředí? Vždyť třeba
nelegálně šířený alkohol – s blahovolným přivíráním očí těch
nahoře? – by se určitě prodával bez zábran podnes, kdyby
nedošlo k osudnému přimíchání prudkého jedu. A není svůdně
přitažlivá domněnka, že to všechno nastražil nějaký přísně
utajený agent, aby policii konečně uvolnil ruce?
Jan Jaroš, filmový publicista
|
