Číslo 28 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s pěvcem.
Jonasem Kaufmannem.

Jonas Kaufmann, pěvec

O festivalu jsem věděl a Český Krumlov jsem samozřejmě znal jako nádherné město zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. Když jsem dostal pozvání letošní ročník festivalu zahájit, neváhal jsem. Už se moc těším, že budu moci konečně onu atmosféru, o které jsem tolik slyšel, zažít na vlastní kůži.

Rok 2014 je Rokem české hudby, nad nímž uměleckou záštitu přijali mezzosopranistka Magdalena Kožená a dirigent Sir Simon Rattle. Co vás spojuje s českou hudbou?

S českou hudbou přicházím do kontaktu velice často, vždyť dala světu tolik vynikajících skladatelů a hudebníků. Mimochodem své první sólové operní album Romantic Arias jsem nahrával právě v Praze s PKF – Prague Philharmonia. Ale musím přiznat, že zpívání v češtině jsem se dosud vyhýbal. Všechny ty hlásky jako „ř“ a „ž“ mi to poměrně dost ztěžují, a proto mám před tím velký respekt. Češtinu považuji za jednu z opravdu nejtěžších řečí, co se výslovnosti týče. Jediná česká opera, v které jsem doposud zpíval, je Smetanova Prodaná nevěsta ve Frankfurtu v roce 2006. Ovšem nikoliv v českém originále, nýbrž v německém překladu, který je v Německu velmi populární. Když ale najdu správného jazykového poradce, třeba jednou zvládnu nějaké dílo nebo přinejmenším árii i v českém originále.

A na jakou z českých rolí byste měl případně chuť? Třeba na některou z Janáčkových oper?

Janáčkova hudba je velice zajímavá. Bohužel se neuvádí tak často, jak by si zasloužila. Já jsem ale stále dost zaneprázdněn hlavními úlohami tenorového oboru. A důležitou roli v mém rozhodování, zda tu či onu úlohu přijmu, hraje to, že vždy chci řeč, dříve než v ní zpívám, ovládat. Proto jsem například na míle vzdálen tomu, abych zpíval rusky. Dosud jsem nezpíval Lenského nebo Heřmana, tedy role, které by se nabízely. Ale má kariéra je snad ještě dost dlouhá na to, abych se i k nim jednou propracoval.

Jsou ve vašem repertoáru české písně?

Ano, Dvořákovy Cigánské melodie, z nich například překrásná Když mne stará matka, nebo Večerní písně Bedřicha Smetany. Ty jsem již zpíval, ale opět v překladech. Česky zatím bohužel ani slovíčko.

Vystupujete často s písňovými recitály. V Českém Krumlově to bude naopak operní galakoncert. Dáváte přednost některému z těchto žánrů?

Jedno bez druhého bych nedělal. Miluju písňové koncerty. Jsem jedním z mála operních pěvců, kteří s nimi pravidelně vystupují, a rozhodně se jich nechci vzdávat. Interpretaci písní považuji za královskou pěveckou disciplínu. Na úplně opačné straně pak stojí velký open air galakoncert, který může mít, dle mého názoru, ještě větší účinek než operní představení. Tam totiž existuje šance představit publiku, které možná dosud nemělo dost odvahy jít na operu, ty nejkrásnější operní melodie. A možná posluchače přimět, aby operu přece jen navštívili. Myslím, že vedle myšlenky na krásně strávený romantický večer při operních melodiích je to postranní plán každého pěvce, který tyto operní galakoncerty dělá.

Účinkujete v různých inscenacích po celém světě. Na jedné straně ve spíše tradičních konzervativních, na straně druhé v těch více moderních nekonvenčních. Existují pro vás při studiu a inscenování opery nějaké hranice, které byste v žádném případě nepřekročil?

Každý má někde své hranice. Pokud chce ale dělat operu se vším, co k ní patří, tedy nejen zpívat, ale i hrát divadlo, musí se roli opravdu podřídit a nemůže si předem říci, co všechno dělat nebude –  klečet, ležet, vznášet se. Takhle to nefunguje. Když ovšem přijdou inscenátoři s ideou, která nemá se záměrem autorů díla vůbec nic společného, pak je namístě položit si otázku, zda to dílu prospívá a dělá jej zajímavějším, nebo jen odvádí pozornost a hudbě samotné překáží. Potom se člověk musí sám rozhodnout, jakou cestou se vydat. Podle mne je nejdůležitější vytvořit si na roli vlastní názor a teprve pak zkusit společně s režisérem hledat tu nejlepší cestu. Tu, která je pro oba přijatelná, možná trochu provokativní, ale dílu prospívající. Hledat kompromisy vždy bylo a je mé krédo.

Máte zkušenost, že s modernistickým pojetím operních děl se spíše setkáváme v Německu, Francii či ve Španělsku než v Americe nebo Itálii?

Je přirozené, že vkus v různých zemích se liší. Německo přivedlo inscenování opery k tolik zatracovanému „režijnímu divadlu“, které je ve své podstatě velice zajímavé, má však tendenci balancovat na hraně a dohánět všechno do extrému. Takže divák někdy absolutně netuší, o co jde, dokonce i když ten kus zná. Myslím si, že jedním ze základních principů, na který mnozí režiséři zapomínají, je, že nemohou počítat s tím, že divák dílo už bezpočtukrát viděl. Naopak, musí mít na mysli, že v hledišti budou sedět spíše ti, kteří tu operu nikdy předtím neviděli. A já jsem pro, aby divák nemusel předem číst operního průvodce, který ho má na vstup do „svatostánku“ jménem opera připravit. I ten, kdo o tom nemá vůbec ponětí, kdo nezná dílo ani skladatele, musí mít šanci, aby v něm operní představení zažehlo onen oheň, protože bude všemu rozumět a pochopí, jak úžasný žánr opera je. A to se nedaří vždycky. V nejhorším případě to pak dopadá tak, že se vlastně úspěch zakládá jen a jen na skandálu. Ale na druhé straně jsou k vidění i velice konzervativní inscenace, při kterých si pak dnešní divák řekne: Opera je přece jen minulost. A to také nechceme. Je samozřejmé, že by se opera, tak jako všechny ostatní umělecké oblasti, měla přizpůsobovat době. To znamená, modernizovat malými krůčky, ne velkými, abychom publikum neodradili a dílu tím neuškodili. Ideální by byla kombinace obou těchto přístupů.

Zabýváte se otázkou, jak lze operní domy více otevřít mladým lidem?

Otázka, co můžeme udělat pro to, abychom pro operní žánr a obecně klasickou hudbu získávali mladé publikum, je zcela zásadní. Doba, kdy tento úkol přebírali rodiče nebo škola, je pryč. Hudební a umělecká výuka na školách bohužel čím dál rychleji mizí. Musíme najít nějakou jinou cestu, jak mladým lidem setkání s klasickou hudbou umožnit. Protože není pravda, že by se jim nelíbila, jen ji neznají, a tak nevědí, zda se jim líbí nebo ne. Možná by pomohlo, kdyby měli možnost poznat operu i z její druhé strany – zevnitř. Ukázat jim, co všechno se děje za kulisami, aby viděli, co za obrovský aparát se musí rozpohybovat, než se na jevišti vytvoří ona iluze. Myslím, že tím by bylo mnoho mladých lidí fascinováno.

Právě tuto myšlenku – přivést operní umění lidem blíže – naplňují svými projekty přímých přenosů do kin nejvýznamnější operní domy jako Metropolitní opera, Royal Opera House, Pařížská opera či La Scala.

Přesně tak. Je zapotřebí také říci, že už v padesátých letech se člověk mohl dočíst, že opera je žánr na pokraji vymření, že jí hrozí zánik, protože nemá v publiku pokračovatele. Myslím, že to dnes nehrozí. Samozřejmě existují krize a vracejí se vždy, když se objevují společenské a ekonomické problémy. Průměrný operní divák je ten, který má čas a peníze. A i kdyby byl operní žánr silně finančně podporován, vždycky bude stát více než vstupenka do kina, protože se odehrává naživo. Nesmíme zapomenout, že k realizaci operní inscenace je potřeba mnoho příprav a stojí za ní nespočetný aparát lidí. A ti, kdo mají jak čas, tak i peníze, jsou starší lidé. Ti, jejichž děti již odrostly, ti, kteří v průběhu svého života dosáhli určité životní úrovně a ocitli se v takovém období života, kdy mají více času na operu. A proto musíme přivést mladé lidi do opery, aby ji měli šanci alespoň poznat, i když do ní třeba dalších dvacet let nevstoupí, ale znovu přijdou, až sami budou ve zralé životní etapě. Žáci, studenti musí být ke klasické hudbě znovu a znovu přitahováni, aby si měli šanci svůj vztah k tomuto žánru vytvořit a jednou se stali tou budoucí starší generací hudebních nadšenců.

Kateřina Viktorová, publicistka

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 30. 6.