|
|
 Ivan
Němec, publicista
Nejen o vítězství, i o porážkách nutno vyprávět
S nástupem tzv. normalizace vstoupily v sedmdesátých letech
20. století do české dramatiky nové varianty historických
her, které svým objevným pohledem do dávných dějů zbavovaly
historická fakta patosu, potlačovaly mýty o hrdinství a
přiváděly na scénu často postavy trpící mocí a odvádějící
krutou daň politické situaci. Tito nehrdinští hrdinové se
mnohdy trápili prohranými bitvami, tížily je otázky svědomí
a viny, zabíjela je zrada a kolaborace blízkých, bezmocně s
nimi smýkaly dějinné události. Není snad třeba dodávat, že
alegorická povaha těchto dramat odrážela společenskou
atmosféru své doby, takže jim diváci a posluchači
naslouchali s plným porozuměním.
Mnohým z nich s chutí nasloucháme dodnes; možná i proto, že
jejich alegorický význam tentokrát vnímáme v aktuálním
dobovém kontextu. Platí to i o hře Oldřicha Daňka Bitva na
Moravském poli, jejíž repríza zazněla na Dvojce ČRo 8.
června. Dílo vzniklo roku 1979, tedy několik let poté, co
jeho autor byl za své politické postoje odstaven od jakékoli
filmařské práce; mohl však pracovat jako spisovatel z
povolání a jeho perzekvování postupně ustávalo. Bitva na
Moravském poli se své rozhlasové premiéry dočkala v roce
1988, kdy ji režisér Pavel Hradil inscenoval v úpravě
Svatavy Morávkové v brněnském rozhlasovém studiu.
Z neobvyklé formální výstavby dramatu je patrné, že vzniklo
na základě autorova románu Král bez přilby. Nerozvíjí se od
expozice ke konfliktu, není založeno na dramatických,
případně fyzických akcích, ale skládá se z oddělených
rozhovorů vždy dvou postav. Jednou z nich je Václav II., syn
poraženého Přemysla Otakara II. Václav se při rozmluvách s
pamětníky a účastníky krvavé srážky snaží vypátrat, co
způsobilo tragický konec bitvy a jak zahynul jeho otec, jenž
se z nepochopitelných důvodů ocitl uprostřed bojové vřavy
sám.
Daňkovy dovedně propracované dialogy dokáží posluchače
dokonale upoutat. V rozhovorech se střídají vůdčí osobnosti
i obyčejní bojovníci a každý z nich vykresluje vždy svůj –
zaručeně správný – úhel pohledu na situaci. Zvědavě se
vyptávajícímu Václavovi nabízejí nejen to, co viděli a
zažili, ale také to, „co se říká“. A tak z rozhovorů vyrůstá
napínavá hra o pravdě a lži, o zrodu oslavných mýtů a
černých skvrn v dějinách. Marně se spolu s následníkem trůnu
toužíme dobrat toho, kdo byl hlavním aktérem selhání, jak
došlo ke zradě a byla-li to vůbec zrada, kdo se stal obětí,
kdo viníkem, kdo zrádcem a zda král zahynul smrtí statečnou,
čestnou, nebo potupnou. Kdo má pravdu? Ten, kdo ji dokáže
roztroubit do světa?
A najednou si uvědomujeme, že se ty výpovědi v lecčems
podobají těm, které slýcháme i dnes, když ti, co mají
vždycky svou pravdu, nás přesvědčují, že „tak to nebylo“, že
to „zkreslila média“, že se to „odehrálo v jiném kontextu“ a
„bylo to myšleno jinak“. Jaké paradoxy dějin!
Režisér Pavel Hradil obsadil hru aktéry, kteří ve své době
patřili k výjimečným osobnostem brněnských činoher; škoda že
někteří z nich si reprízu již poslechnout nemohou. Josef
Karlík, Leopold Franc, Jaroslav Dufek, Jiří Tomek, Pavel
Kunert, Jan Zvoník, Stanislav Zindulka, Miroslav Donutil a
další prokázali, že k velkému rozhlasovému umění stačí někdy
jen dokonale zvládnuté slovo, jehož výraz se opírá o přesně
pochopený význam. |
