Číslo 28 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s pěvcem.
Jonasem Kaufmannem.

Jaroslav Vanča, pedagog FAMU

Pokud vás, milí čtenáři a rovněž pamětníci, odkazuji názvem fejetonu ke slavné éře italských post-neorealistických filmů, nehledejte za tím více než pouhý kapric autorův. Snad jen oslí můstek informace, že režisér Dino Risi původně vystudoval medicínu, o níž bude v následujícím psáno. Tedy k věci: Mohu říci, že povolání vysokoškolského pedagoga „přes psaní“ má své nezanedbatelné výhody. Témata, jež takříkajíc hýbou společností, objeví se totiž dříve či později i v textech studentských. Někdy se v nich dokonce projeví i to, že společnost zrovna žádné velké téma nemá. Na každý pád by mi přišlo hloupým nevědět či – lépe – nevnímat, co se mezi lidmi děje, co vytváří společenské třecí plochy. A tu jsem během posledních několika týdnů na vlastní uši pocítil, že se jedna taková třecí plocha vyskytla, a to na základě jistého rozhovoru na Dvojce Českého rozhlasu. Neurochirurg profesor Beneš coby zpovídaný vyřkl několik pozoruhodných výroků v jediné půlhodince, a na ty jsem pak slyšel nikoli snad mediální, leč povýtce živelné reakce na místech, v nichž a skrze něž často vnímám svět já, tedy v tramvaji, ve vlaku a – přiznám se – také v hospodě, rovněž stále ještě silném inspiračním zdroji…
Z úst pana profesora totiž vyplynulo, že co je zadarmo, toho si nikdo neváží, že třicet korun nejsou žádné peníze, a pak také cosi v tom smyslu, že někdo může brát tak málo, že je to až podezřelé. Tomu poslednímu jsem se musel zasmát i jaksi sám v sobě, a – nevím proč – asociativním zřetězením se mi vybavil i Jaroslav Hašek a jeho slavná povídka Polévka pro chudé děti. Že je autorem těchto výroků právě lékař, tomu se nedivím; je to ostatně už drahně let, co jsem se coby mladý romantik domníval, že lékaři – nastejno s literáty – jaksi z titulu své profese vědí, „co lidi trápí“. Že nejsou na životě bližních neúčastnými „fachidioty“. Že závažnost i závaznost jejich povolání jsou jaksi implicitně obsaženy už v jejich mladistvém rozhodnutí věnovat se profesi, jejímž účelem je lidské trápení odstraňovat či umenšovat. A náhle se dozvím, co všechno pan profesor neví. Kupříkladu kolik stojí chleba. A jaké mzdy se dostává lidem, s nimiž se také může setkat coby svými pacienty. A hlavně, že to důležité pro člověka je – oproti páně profesorovu přesvědčení – téměř vždycky zadarmo, o čemž psal ostatně nejeden básník i myslitel od antiky po současnost.
Onehdy jsem se vyskytl na abiturientském večírku a jaksi opožděně jsem shledal, že téměř polovina mých bývalých spolužáků se stala lékaři. Řeč se pak jaksi stočila na žánr lékařských anekdot. Jsa „od fochu“, vysvětloval jsem jim, proč že ty nejstarší, z pera Oldřicha Hlaváče – Alaricha a jeho následovníků, jsou zároveň těmi nejlepšími. Jsou totiž literárně, ba dramaticky vytříbené. Mají svou expozici, krizi i silnou pointu. Je-li tato právě až haškovsky drastická, děje se tak s přesahem výsostně humanistické katarze. Jsou – i skrze onu průvodní, profesní cyničnost – útěšlivé, soucitné, lidské. Solidární. Svědčí o tom, že doby, kdy lékaři věděli, jak důležité je ono „zadarmo“, tedy lidský kontakt s pacientem, nejsou jen mytickým vyprávěním bájných starců.
Lékař, který dnes neví, kolik co stojí, je sám jakoby produktem doby. Takový lékař neví, netuší, snad ani tušit nechce, jak žalostný plat berou – co já vím – vynikající odborníci v kulturních institucích, ve státních galeriích a muzeích, jaká mzda je přisouzena vysokoškolským pedagogům humanitních oborů… Sám proto tuším, že z jeho pacientů si v tomto smyslu málokdo postěžuje, jsa oním vystrašeným subjektem v cizím prostředí, objektem, slepě oddaným kolektivním úsudkům lékařských konzilií.
Na vedlejším lůžku v nemocnici, jež je též pracovištěm profesora Beneše, se před časem ocitl můj spolupacient, shodou okolností rovněž profesor lékařství. Jeho úzkost z věcí budoucích byla zjevná, symptomatická, jakkoli ve smyslu „pouze“ psychologickém. Jevil se mi být člověkem citlivým, vnímavým nejen k tehdejší bolesti své. Neodbornými, leč snad alespoň útěšnými slovy jsem se pokoušel projevit mu svou účast. Jako lékař sám dobře věděl, že právě lidské účastenství může být mostem mezi medicínou a úzdravou. Jen je třeba vědět, kolik co v lidském životě stojí…