|
|
 Jeden den v socialistickém Československu
Český snímek Osmdesát dopisů (pátek 22. srpna, ČT2, 21.40)
přináší vhled do jednoho všedního dne socialistického
Československa na sklonku jeho éry (jmenovitě je určen 29.
březen 1987) a vyznačuje se výrazovým minimalismem, který se
ovšem prosazuje i ve vypravěčské složce, zbavené jakéhokoli
dramatizačního vyklenutí. Příběh „bressonovsky“ zaznamenává
monotónní vnější dění, aniž by je jakkoli dovysvětloval.
Zprvu vidíme jen ráznou, snad až bezcitně ráznou paní, jak –
mlčky provázena svým dospívajícím synkem – ustavičně kamsi
pospíchá, aby cosi vyřídila. Až poznenáhlu, z tušených
souvislostí i zřídkavých rozmluv, vychází najevo důvod, proč
obchází rozličné úřady.
Debutující režisér Václav Kadrnka, jemuž pomáhal scenárista
Jiří Soukup (podepsaný mimo jiné pod snímkem Vojtěch řečený
sirotek), nezastírá inspiraci vlastními osudy, i když
nahlížení ne zcela chápavýma očima dítěte postrádá
důslednost: spíše se chlapec toliko ocitá ve společenství
dospělých, jejichž počínání beze slova sleduje.
Kadrnka svůj příběh staví na opakujících se záběrech, které
dokládají nejen pošmourné časné předjaří, kdy sníh již
zmizel, avšak potemnělá země s tyčícími se křovinami a kmeny
holých stromů zůstává dosud zamrzlá, jakoby zatvrdlá. S tím
souvisí i vzhled prostředí, jimiž oba protagonisté
procházejí: oprýskané, neudržované zdi, nepřívětivé
podchody, tlačenice v autobusech. Je příznačné, že kamera
Braňa Pažitky, většinou statická (včetně jízd autobusem, kdy
sleduje ubíhající krajinu, nebo když provází zrychlenou
matčinu chůzi nebo chlapcův běh), často setrvává v pozici
chlapcových očí a okolní postavy nezřídká snímá ořízlé.
Osmdesát dopisů je dílo verbálně zúžené, soustředěné na
jakoby náhodné promluvy: chlapec se učí základní anglické
fráze, vyslechneme telefonický hovor, znějí však také úryvky
z dopisů-zpovědí, v nichž žena průběžně zaznamenává snad
každý uplynulý den. S jejich psaním se pojí výrazný ruchový
znak, a sice zvuk psaní, skřípot pera klouzajícího po
papíře.
Režisér svěřil hlavní role dvěma nehercům. Matku ztělesnila
cimbálistka Zuzana Lapčíková, jejího submisivního syna
Martin Pavluš. Oba toliko před kamerou existují ve smyslu
bressonovského „modelu“, jemuž významy dodává teprve
navozený kontext. Sám režisér ostatně sdělil, že jim scénář
nedával číst a vysvětloval jim jen právě natáčenou scénu.
Osmdesát dopisů nepatří mezi díla divácky atraktivní, přesto
je snímek svým způsobem uhrančivý: fascinuje důsledně
drženým, jakoby odosobněným stylem vyprávění, od něhož se
ani na okamžik neodchýlí. Stačí se naladit na jeho vlnovou
délku.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
