|
|
 Brněnské
stopy Bohumila Hrabala
Nehledě k řadě skvělých básníků a prozaiků dalo Brno v
minulém století české literatuře a světu dva prozaiky
skutečně evropského a světového formátu. Jeden z nich dodnes
žije v Paříži. Od narození toho druhého letos 28. března
uplynulo rovných sto let. A další společný rys – oba záhy
Brno opustili a prosadili se v centru republiky. Tvůrčími
postupy představují oba naprosté protipóly, s rodným městem
ovšem nikdy úplně nezpřetrhali svazky. V další sérii
prázdninových Výletů s Vltavou (od pondělí 18. srpna vždy v
8.45) nebude řeč o Milanu Kunderovi, vydáme se ale po
brněnských stopách Bohumila Hrabala.
Možná právě touto dobou se před sto a jedním rokem u
nedělního oběda v malém domku na Balbínově ulici v Brně-Židenicích
svěřila mladá Marie Kilianová svému otci Tomáši Kilianovi a
mamince Kateřině, že čeká dítě, jehož otec nechce o sňatku
ani slyšet. Co následovalo, dobře znají čtenáři Hrabalovy
trilogie Svatby v domě, Vita nuova a Proluky – cholerický
příští děd Tomáš odvedl nezdárnou dceru na dvorek a mávaje
loveckou flintou, volal: „Klekni si, já ti zastřelím!“
Situaci zachránila moudrá příští babička, která vyšla za
tragickou dvojicí na zápraží: „Pote jest, nebo vám ta
polévka vystydne.“ Život příštího nejpřekládanějšího českého
spisovatele 20. století byl zachráněn. Rodnou Balbínovu
ulici Hrabal opustil ve třech letech, ale až do druhé
světové války se sem nepřestával vracet.
Balbínova 47
Na pět míst, která tak či onak poznamenala Hrabalův život a
jeho tvorbu, jsem se tentokrát vydal s Andreou Procházkovou,
pracovnicí Památníku moravského písemnictví v Rajhradě u
Brna, což je součást Muzea Brněnska. A začali jsme právě na
Balbínově ulici 47 v Brně-Židenicích. Důkladně přestavěný
domek doposud stojí a nic nenaznačuje, že se tu málem
odehrála vražedná tragédie. Těžko říct, zda Hrabala kdy
zaujal výhled na Petrov, ale rozhodně si uchoval v paměti
(možná z pozdějších let) pohřební vozy s nebožtíky tažené
vraníky a kutálku, provázející ztěžka stoupající procesí na
hřbitovní návrší.
Pobyty u babičky byly pro malého Bogana neoddělitelně spjaty
s pravidelnou nedělní návštěvou zábrdovického kostela
Nanebevzetí Panny Marie, kam jsme se s Andreou Procházkovou
vydali na další zastavení. Tady byl novorozenec Bohumil
Kilian pokřtěn v nádherné barokní křtitelnici, umístěné v
boční kapli Panny Marie Čenstochovské. Z pozdějších let si
odtud odnesl zjevně trvalou vzpomínku na oltářní obraz
Nanebevzetí Panny Marie, který se mnohokrát objevuje v jeho
prózách tam, kde se jeho hrdinové ocitnou v blízkosti smrti
a zdá se jim, že se k nim sklánějí andělé, aby je vzali na
nebesa.
V úplně jiném prostoru hrabalovských brunensií se ocitneme
ve třetím zastavení – před bývalým hostincem U Machů,
sousedícím s hasičskou zbrojnicí. Právě tady malý Bohumil s
dědou Kilianem poprvé poznal atmosféru mariášnických stolů,
mužů i žen s pivem „zkrásněnýma očima“ i pýchu prarodičů,
dbajících na to, aby všichni viděli, že jsou v restauraci a
co si dávají. Je to zároveň (s výjimkou Balbínovy ulice)
jedna z mála brněnských lokalit, která Hrabalovu přítomnost
připomíná a hodlá i nadále připomínat.
Milovaný i proklínaný
 Čtvrté zastavení nás a Andreu Procházkovou přivedlo na
Mlýnské nábřeží Svitavy v Obřanech, kde dodnes stojí vila
pozoruhodného „strýce Boba“, matčina bratra JUDr. Bohuslava
Kiliana. Ten měl mimo jiné asi největší zásluhu, že příští
spisovatel vůbec dokončil středoškolské vzdělání, neboť o
prázdninách trpělivě doučoval lajdajícího propadlíka a
přesvědčoval zoufalé rodiče, že to přece jen má smysl.
Nakonec se zastavíme před budovou Prvního státního českého
gymnázia v Brně, jejímiž zdmi prošel slušný zástup
význačných osobností – ne všechny zrovna úspěšně. Malý
Bohumil tu nakonec nezdolal ani primu, zatímco příští hvězda
světové literatury, Milan Kundera, absolvoval s úspěchem. S
úspěchem nakonec absolvoval na jiných školách i JUDr.
Bohumil Hrabal, ale to už je, stejně jako jeho pozdní, ale o
to úspěšnější vstup do literatury, úplně jiná kapitola.
A tak máme v Brně útěchu – prostě víme, že bez tohoto města,
bez Hrabalovy rodiny, která tu zakotvila, by se Bohumil
Hrabal nestal tím, kým se nakonec stal – milovaným (a často
i proklínaným) zprvu pábitelem a nakonec i myslitelem
jednoho proudu české prózy 20. století.
Tomáš Sedláček, slovesný dramaturg |
