|
|
 Jaroslav
Vanča,
pedagog FAMU
Hovory lidí – po letech
Už když toto píši, milí čtenáři, uvědomuji si, že tím
oslovením se s vámi jaksi snažím „vejít v kontakt“. Ta
slovní vazba v uvozovkách mne pranic netěší, měl bych spíše
napsat: popovídat si. I titulek fejetonku proto odkazuje,
snad už podesáté během doby, co pro tento časopis píši, k
Hrabalovi. Ten člověk si ale uměl popovídat! Ale aby to
nevypadalo, že nebýt jeho, sám bych toho nebyl mocen, to
zase pr! Mám teď vlastně za sebou polovinu prázdnin a už
vzpomínám, kdy a jak jsem si dobře, jak jinak než od srdce,
popovídal… Namátkou: S kupodivu mile militaristickým řidičem
amerického jeepu, jímž svezl – mne, pacifistu! – kus cesty
jižními Čechami a ještě se mi omlouval, že svého veterána
neopatřil patřičnou fanglí. S chytrou veselou vdovou, chic
šedesátnicí v černém, se kterou jsem procestoval snad půl
republiky s několika vlakovými přestupy a stále jsme se
nemohli nabažit absurdních historek ze svých manželství. Se
sarkastickým chlapíkem z Kněževse, s nímž jsme urazili
několik pěších kilometrů pangejtem a pešungem, než mne
zasvětil do marnosti snahy vzdorovat nadnárodnímu podniku
Amazon, když už se tento rozhodl zplanýrovat kus české
krajiny na západ od Prahy a učinil ji už teď pro pěší téměř
neprůchodnou. A to nemluvím o řidičích autobusů. Týden poté,
co jsem pozorně naslouchal zasvěcené lamentaci jednoho nad
tristní situaci současného českého filmu, mne – bytostného
buřtomila – zase jiný spontánně vtáhl do debaty nad
neuvěřitelným faktem, že ani jeden z dnes vyráběných
špekáčků nedokázal při inspekční kontrole vyhovět uzenářským
normám z roku 1960. A s dalším mne pak spojilo jaksi
konkurenční téma úpadku tuzemských železnic, jejichž
management má zřejmě v popisu práce i to, aby jejich
pasažéři ani nekoukali na okolní krajinu, ani aby si s
bližními popovídali. A to vám, milí čtenáři, kteří jste už
třeba ode mne čehož četli, nemusím povídat, že nejvíce jsem
si s bližními popovídal hádejte kde? Inu, v hospodách, v
nádražkách nejlépe.
Když jsem takto řekl či napsal A, musím vám sdělit i B. Ono
B jest zajisté staromilské, neofobní, passéistické, leč –
jak jsem tak sám v sobě rozmluvený – musím s ním ven. Tedy:
kdy jsem si naopak nepopovídal? Nepopovídal jsem si s
mlaďochy, jak tak my staroši mladým lidem říkáme.
Ono to také nejde ráz na ráz. Mladí mužové a slečny jsou
proti veškeré komunikaci obrněni – komunikačními
technologiemi. Cosi elektronického jim poutá zrak, to samé
či něco úplně jiného jim zase ovládá ušiska, nevědí-li kudy
kam, zeptají se elektronické mapy. Když se mají zeptat
živého člověka, obvykle nevědí, jak na to. A vůbec nemusí
jít jen o příslovečné japonské hikikomori, uzavřené ve svých
bytech coby tuskulech před jarním vánkem či dotykem života
vůbec.
Jen jednou se mnou jeden takový, elektronicky zřejmě ještě
ne zcela zkorumpovaný mladý muž sám od sebe „ztratil slovo“,
když se ptal na cestu; bylo to v kraji, jejž mám takříkajíc
prošlápnutý ve smyslu horizontálním a vertikálním. Ocenil
jsem jeho komunikační odvahu a odpověděl jsem, jak nejlépe
jsem dovedl. Nestačil ani poděkovat, neb mu z útrob jeho
přístroje právě vyhřezla jedině správná kartografická
odpověď a on se promptně vydal za svým elektronickým cílem.
Podle mého blbě, k cíli zajisté dorazil, leč s dobře
dvoukilometrovou oklikou.
Ještě že jsem nebyl oním kouzelným dědečkem, jehož se svého
času ptával hloupý Honza na cestu. Přišel by třeba o
princeznu a nádavkem o půl království. Takto jsem si jen
vzpomněl na sebe sama v jeho věku, putujícího s
nespolehlivými mapami či vůbec nazdařbůh za svými
romantickými cíli. Byla to tehdy právě radost z položené a
zodpovězené otázky, vzešlá z překonání vlastního ostychu
před generačním rozdílem, jež se stala jedním z klíčů,
otevírajících mé bytí mezi lidmi. Socializace se tomu učeně
říkalo i říká…
|
