|
|
 Kocouří
pohled
Setmělo se a ochladilo. Oblékám si vlněný svetr a všimnu si
kocoura, jak se na mě zvědavě dívá, jako by se ptal: Proč to
děláš?
„Je mi zima,“ vysvětluju mu nahlas, aby na mě přestal
zírat...
Onehdy jsem se o našem kocourovi zmínil před dámou, která má
vlčáka. „Já bych žádné jiné zvíře než vlčáka nechtěla,“
řekla. „Udělá vždycky přesně to, co chci, ani mu nic nemusím
říkat, prostě to vycítí. Třeba i dřív, než to mě samotnou
napadne.“
Náš kocour udělá vždycky jen to, co chce on sám, takže je
zbytečné zkoumat, jestli je schopen něco vycítit. Když něco
nechce udělat, nepřinutím ho. Tento přístup k soužití z něj
učinil svérázně rovnoprávného člena rodiny. Kdepak oddanost
nebo empatie – je to sobecký drzoun, ale když má náladu,
stane se z něj nejněžnější mazlivec a nejzábavnější
společník, který nás rozesmává, uklidňuje, tlumí napětí,
dotváří pohodu... Už potřetí v životě se dělím o bydlení s
kocourem a snažím se s ním komunikovat. Často němé tváři
opravdu nerozumím, třebaže se mi bezpochyby snaží něco
sdělit. Stojí třeba u skleněných dveří, hrabe nohou po skle,
jako by mě přemlouval, ať mu konečně otevřu, ale když to
udělám, přestane si dveří všímat a jde si po svých. Chtěl mi
oznámit, že si přeje, aby ty dveře zůstaly otevřené, protože
tu je mizerný vzduch? Těžko říct, nedokážu to uhodnout...
Pokaždé, když se snažím pochopit jeho zvířecí vesmír,
skončím u otázky, jak asi on vidí mě. A řekl bych, že jeho
pohled na mě je často reálnější než ten, kterého jsem
schopen já ve vztahu k němu. Pozoruje mě a přitom jako by
pořád zpochybňoval všechno, co se chystám udělat.
Mluvím na něj lidskou řečí. Česky, chcete-li. Když odcházím
z bytu, oznamuji mu, že jdu pryč, a zároveň ho ujišťuji, že
se zase vrátím. Nevím, jestli mi rozumí, ale stejně to
dělám, abych se zbavil špatného svědomí, že ho nechávám
samotného. Zkoušel jsem mu vysvětlovat i složitější věci,
ale většinou jsem si okamžitě uvědomil nesmyslnost svého
konání. Ne proto, že by mi nemohl rozumět, ale protože jsem
tomu, co jsem se snažil objasnit, v té chvíli přestal
rozumět já sám. Zkuste kocourovi, jenž vás pozoruje
skeptickým pohledem, vysvětlit, co se to děje v parlamentu!
Dešifrujte mu televizní zprávy, které sleduje vedle vás na
gauči, a na obrazovce přitom pořád něco bouchá a bliká… Co
mu mám říct? Mám spustit něco o absurdním světě a pomateném
žebříčku hodnot?
Vlčák by nejpíš zavrtěl ocasem a vůbec by nad tím nebádal,
ale náš kocour? Dívá se na mě zkoumavě dál, ať se snažím,
jak se snažím, a jeho pochybnosti o smyslu mnohého lidského
konání pomalu přecházejí i na mě. V jakém světě to,
holenkové, vlastně žijeme? Proč děláme tohle nebo tamhleto,
kam se ženeme, proč nás vzteká kdejaká maličkost, ale ty
nejdůležitější věci zase tak moc ne?
To tedy kocourovi těžko někdy vysvětlím...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
