Číslo 36 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hudebním skladatelem.
Jaroslavem Uhlířem.

Jaroslav Uhlíř, hudební skladatel

Asi jsem zestárnul a trochu zpomalil. Ostatně to někdejší drmolení bylo asi taky věkem – tehdejším mládím. Kdysi mi s tím hodně pomohl bojovat režisér Láďa Smoljak, s nímž mám vůbec pouze dobré zkušenosti. Zvláště když mě učil správně vyslovovat. „Klidně to říkej pomalu!“ vyzýval a předříkával mi, jak to má být.

Začínal jste v rozhlase, tam by přece drmolení neprošlo, ne?

Vždyť já v rádiu nemluvil, jen jsem tam hrál. Začínal jsem v armádní redakci tehdejšího Československého rozhlasu, která sídlila v Dykově ulici. Tam byla v šedesátých letech výborná parta, pracovali tam Zdeněk Svěrák, Miloň Čepelka, Karel Šebánek, režisérka Helena Filipová. Nahoře byly kanceláře, dole piáno. Tam jsme hráli. Nejprve jsem na písničkách spolupracoval s Čepelkou, později se Svěrákem. Pamatuji si třeba na jeden vánoční pořad, bylo v něm asi pět písniček. Nejvíc zabodovala písnička Strašidýlko Emílek, kterou jsme potom dost dlouho hráli.

Vybavuji si: „Uši má z angorského králíka, naříká, strašidelně naříká, je to mé ochočené strašidlo…“ Už v té době jste se tedy věnoval tvorbě pro děti?

Vlastně to „odpálil“ právě Zdeněk Svěrák tím vánočním pořadem. Taky se pamatuji na Polní poštu, kterou měl na starosti Miloň Čepelka a moderoval ji s Dagmar Dvořáčkovou. Silvestrovskou Polní poštu připravil Svěrák a já u toho fungoval jako hudební dramaturg, pro obveselení jsem pouštěl řízné pochody, takové ty správné budovatelské „fláky“.

Jako autor filmové hudby jste spolupracoval se spoustou režisérů – od Karla Smyczka přes Oldřicha Lipského, Ladislava Smoljaka až třeba po Hynka Bočana. Na které obzvlášť vzpomínáte?

Nejvíc vzpomínám na své filmové začátky, logicky tedy na svého prvního filmového režiséra Oldřicha Lipského, s nímž jsem spolupracoval jako autor hudby. První film, který jsem s ním dělal, se jmenoval Ať žijí duchové. Byl jsem tehdy ještě hodně naivní, vůbec jsem nevěděl, jak se dělá scénická muzika. Byl jsem z toho tak vyplašený, že jsem jí do filmu udělal víc, než bylo potřeba. Ty moje písničky se ale přesto natočily, i když pan režisér asi moc spokojen nebyl.

Ať žijí duchové je přesto dodnes živý film – i díky vaší muzice –, byť je mu už sedmatřicet let.

Taky mě to překvapuje, dodnes se divím, že ten film funguje – vždyť tam vlastně není žádná písnička celá. Dokonce ta závěrečná je bez refrénu. Dodnes mám pocit, že pan režisér Lipský mě nejdřív bral jako „protekční dítě“; trochu s despektem říkal, nojo, to je kamarád Svěráka. Já se totiž k tomu filmu dostal opravdu tak trochu na přímluvu Zdeňka Svěráka, který k němu napsal scénář. Tedy protekce…

Proč vlastně nemá ta poslední píseň refrén?

Když jsme si jako autoři a štáb promítali v malé projekční síni už hotový film, přišla závěrečná pasáž s Honzíkem a Leontýnkou, kde Leontýnce zpomaleně vlajou vlasy. Písnička, která se pod tím hraje, měla dvě sloky a refrén, a někdo v té chvíli v sále řekl – to je jako z filmu DEFA! Mínil tím, že je to kýč. Pan režisér Lipský se naštval a celé to přestříhal. A řekl mi, pane Uhlíř, bude změna – dlouhá předehra, jen jedna sloka a žádný refrén!

Oldřichu Lipskému se ale spolupráce s vámi vyplatila...

Časem se doufám jeho názor vylepšil, spolupracoval jsem s ním i na dalších filmech. Z písničky Není nutno jsem mu ve Třech veteránech udělal celou scénickou muziku. Tam ani jiná muzika není, dokonce když na sebe míří kanónama, hraje k tomu kapela tenhle motiv. Po tom filmu mi pan režisér Lipský řekl: „Tak vidíte, že to jde!“ Z té spousty muziky se najednou něco vylouplo. Pozval nás, mne a Zdeňka Svěráka, k sobě do vily na Smíchově – pamatuji si, že to bylo v „jalovém“ týdnu mezi Vánocemi a Silvestrem – a řekl: „Pánové, nemohli byste mi napsat muzikál?“ Že jsme žádný nenapsali, je další věc, ale když vás takhle někdo požádá o podobnou prestižní práci, tak snad na vás změnil názor. Pak už neříkal, že jsem protekční dítě.

V kdysi populární televizní Hitšarádě jste byl nejen „za muzikanta“, ale měl jste i herecké výstupy, takže vaše „drmolení“ ani tady zřejmě nevadilo.

Dá se říct, že jsem se díky vystupování ve dvojici s Karlem Šípem hodně naučil i pokud jde o slovní projev, takže za to, že nějak na pódiu mluvím, vděčím vedle Smoljaka i jemu.

Vedle komponování a hry na klavír ve svých pořadech i zpíváte. Jak jste se stal zpěvákem?

Někdy to byla náhoda, jako u písničky Severní vítr ve filmu Vrchní, prchni. Měl ji zpívat Pavel Bobek, ale ten měl zrovna anglosaské období, česky zpíval nanejvýš texty anglosaských písní. Tak jsem ji natočil já. Když jsem Pavla později potkal, řekl mi: „Člověče, ten Severní vítr je pěkná písnička!“ Pobaveně jsme o tom mluvili se Zdeňkem Svěrákem a ten to komentoval: „Doufám, že jsi mu připomněl, že to mohl zpívat, kdyby chtěl!“ Jenže já byl v té době zblblý z psychiatra Miroslava Plzáka, a tak jsem odpověděl: „To jsem mu, Zdeňku, nemohl říct, protože, pamatuj si, výčitka v partnerském vztahu nemá komunikativní funkci.“

To si musím zapamatovat… Ve filmu Vrchní, prchni je tahle písnička využita originálně – při honičce.

Už se Ládi nemůžu zeptat, jak ho ten fór napadl, ale vymyslel to skvěle. V té scéně honí sto číšníků Josefa Abrháma. Jiný režisér by k tomu nasadil „honičkovou“ muziku, ale díky Láďovi tam zní pomalý Severní vítr. Tu písničku doprovází foukací harmonika a bendžo, ale vůbec v ní nehraje piáno, tím je myslím zajímavá. Při pěvecké přípravě té písničky mi zase hodně pomohl Láďa Smoljak, který film režíroval. Měl jsem tendenci to zpívat – jak Láďa říkal – jako „lyrický tenor“, hlavně proto, že jsem se nedoprovázel na klavír. A on mě správně usměrnil, abych zpíval normálně.

Nedávno jste dokončil práci na filmu Tři bratři režiséra Jana Svěráka, který měl nedávno premiéru. Jak je pojednána hudebně?

Hudba už je vlastně dávno hotová, protože původně vznikala pro televizní pořad Hodina zpěvu, který se Zdeňkem Svěrákem děláme léta. Pro tento pořad jsme spolu napsali čtyři operky: Budulínek, Červená Karkulka, O dvanácti měsíčkách a Šípková Růženka. Ty operky se mimochodem hrají i na Nové scéně Národního divadla, nastudovala je Dětská opera Jiřiny Markové, vyšel i soundtrack. Honzík Svěrák ale do filmu zužitkoval jen tři operky, protože potřeboval tři bratry – hrají je Vojta Dyk, Tomáš Klus a Zdeněk Piškula. Ale naše operky jsou krátké, trvají kolem deseti až patnácti minut, a tak Honzík navrhl, že přizve ke spolupráci ještě slovenského skladatele Michala Novinského, s kterým před časem dělal film Kuky. Souhlasil jsem, že to hudebně „natáhne“. Hudba tam má velkolepé aranžmá, nahrál ji velký symfonický orchestr.

Se Zdeňkem Svěrákem pracujete skoro padesát let. Pohádali jste se někdy?

Pokud se pamatuji, měli jsme jen jeden konflikt a i ten skončil v dobrém. Jednalo se o délku slabik. Většinou – z pětadevadesáti procent – zhudebním už hotový Zdeňkův text. Ale ani těch pět procent písniček, kdy to bylo naopak, není špatných. Třeba Holubí dům, Chválím tě, země má, Mravenčí ukolébavka. A právě u písně Chválím tě, země má došlo k „strašnému“ konfliktu: původně to byla scénická hudba k seriálu Hynka Bočana Když se slunci nedaří. Zdeňkovi, který ode mne dostal demosnímek, se líbil jeden motiv. Napsal na něj text „máš závoj z oblaků, kaštánku můj“, a já mu navrhl změnu: „Zdeňku, buď tak hodný a napiš tam dlouhé slabiky.“ A on že ne! Oba jsme byli tak zakousnutí, že jsme se málem rozešli. Ale nakonec se v té písničce zpívá „máš závoj z oblaků bílých jak sníh“.

Agáta Pilátová, publicistka

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 25. 8.