Tango mortale bývalého tanečníka
Desetidílnou četbu z románu Pavla Kohouta Tango mortale
najdou posluchači rozhlasové Dvojky v jejím programu od 1.
září. Román vycházel v létě roku 2012 na pokračování v Mladé
frontě Dnes a v témže roce vyšel knižně v nakladatelství
Pistorius & Olšanská. V četbě, kterou v olomouckém studiu
natočil režisér Pavel Krejčí, účinkují Miluše Hradská,
Jaroslav Plesl a Václav Bahník. Autor příběh zasadil do
prostředí milovníků argentinského tanga, milongu, tradiční
tančírnu, ale nikdy nenavštívil. „Jules Verne taky nevytáhl
paty z Francie, když psal Cestu kolem světa za 80 dní.
Nejlepší a nejspolehlivější pomocník spisovatele je
fantazie,“ říká Pavel Kohout.
Proč jste původně zvolil nelehkou disciplínu románu na
pokračování?
Spolu s tehdejším šéfredaktorem Mladé froty Dnes Robertem
Čásenským jsme se pokusili obnovit tradici, která u nás
vymřela vlastně už s Karlem Poláčkem, ale jinde na světě se
těší velké oblibě. Romány k vystřihování přinášejí skoro
všechny významné deníky, které si mnoho čtenářů právě proto
předplácí.
Psal jste román skutečně během jeho zveřejňování? Pokud ano,
o kolik částí jste byl v předstihu?
Předcházel už román Cizinec a krásná paní, který poté pro
Českou televizi výtečně natočil Viktor Polesný s herci
Jurajem Kukurou a Marií Drahokoupilovou. Takže jsem měl
jistý trénink. Také díky tomu, že jsem současně psal pro
zmíněný deník každou sobotu rubriku Z pohledu trilobita ve
formátu 5050 znaků, který jsem na chlup dodržoval. Začal
jsem přesto pro jistotu s velkou rezervou, ale pak jsem už i
reagoval na ohlasy, takže poslední díl jsem dodal v
předvečer uveřejnění.
Román Tango mortale jste dedikoval „česko-německo-italské
herečce a vášnivé tangerce Jitce Frantové-Pelikánové“. Co
vás k tomu vedlo? Je nějak spřízněna s osobností známého
českého politika a publicisty Jiřího Pelikána?
Je to jeho žena, která spolu s ním odešla do římského exilu
a dodnes střídá na scénách i ve filmech italštinu, němčinu a
moravštinu, jak ji, narozenou v Brně, zlobím.
Proč jste se rozhodl svůj příběh zasadit do prostředí
milovníků argentinského tanga? Zúčastnil jste se nějaké
milongy? Jak na vás to prostředí působilo?
Nikdy jsem na žádné milonze nebyl. Ale Jitka je jako opravdu
vášnivá tanečnice dodnes jejich pravidelnou návštěvnicí a
barvitě mně o tom vyprávěla. Jules Verne ostatně taky
nevytáhl paty z Francie, když psal Cestu kolem světa za 80
dní. Nejlepší a nejspolehlivější pomocník spisovatele je
fantazie.
Jaký ohlas měla vaše novinová četba na pokračování?
Jak jsem na to zvyklý: různý. Na kumšt nejsou finské
tabulky, každý jej vnímá po svém, takže má každý pravdu.
V Mladé frontě Dnes jste se od roku 2008 čtenářům svěřoval
se svými názory v rubrice Z pohledu trilobita. Proč došlo k
ukončení vaší spolupráce?
Nové vedení deníku ztratilo zájem. Umožnilo mi tím přejít
bez výčitek do nezávislého měsíčníku Reportér, který opět
řídí Robert Čásenský. Poté co byl „trilobit“ vyhuben, budu
psát od prvního zářijového čísla cyklus krátkých esejů
nazvaný Z onoho světa, čímž je, abych citoval ze svého
úvodního textu „míněn ten, kterým jsme byli my starší
formováni, takže je z něj odvozena zkušenost, s níž teď
posuzujeme stav tohoto světa, kde ještě žijeme“.
Čím pro vás je a byl rozhlas?
Začal jsem v něm v roce 1943 jako patnáctiletý člen
Dismanova souboru, zažil tam v květnu 1945 začátek povstání
proti Němcům a pracoval pak řadu let v redakci vysílání pro
mládež. A také ve dvojici s Karlem Kynclem při legendární
rozhlasové výstavě MEVRO. Od té doby spím se stopkami na
ruce a smůlu má, kdo na schůzku se mnou přijde pozdě…
Pane Kohoute, jaký jste tanečník?
Bývalý.
Jan Sulovský, dramaturg
Foto Petr Našic |
