|
|
 Radko
Kubičko,
komentátor ČRo
Dnešní Watergate
Čtyřicáté výročí odstoupení prezidenta USA Richarda Nixona
nám poskytlo příležitost zamyslet se nad vývojem, kterým
prošla svobodná žurnalistika od doby, kdy dva novináři listu
Washington Post svými články položili na kolena
nejmocnějšího muže světa v dnes už legendární aféře
Watergate. Mnozí kolegové vyslovili mnohé názory a převládl
pesimismus. Daniel Anýž ve svém článku v Hospodářských
novinách cituje samotného Carla Bernsteina, jednoho z
novinářů Washington Post, který přináší zdrcující soud ne
ani tak o novinářích, jako o jejich publiku. Lidé prý už
nehledají pravdu, ale chtějí ideologickou munici, která jen
posílí to, čemu už předem věří. I česká média, ale především
reakce jejich příjemců, mu dávají za pravdu.
Vysvětlení spočívá ve velmi zrychlené době, nových
komunikačních technologiích a nedostatku jakéhokoliv
mravního základu. Klasická média hynou na úbytě a nahrazují
je prostředky, které chtějí hlavně bavit. A lidé se bavit
chtějí. Nezájem způsobuje drastická úsporná opatření, která
média ochromují, a tím zájem o ně zase více klesá a tak to
jde stále dokola. Vize trpělivě pracujících reportérů na
velké kauze pomalu odchází do říše snů a historie. Internet
a zejména komunikační sítě, zvané dnes sociální, zcela
nepřesně, umožňují každému sdělit světu, co se mu líbí, bez
elementární korekce patřičně vzdělaného a zkušeného
žurnalisty. Tuto možnost mohou využívat nejen politikové,
ale také manipulátoři s veřejným míněním, a nemusejí se
přitom bát žádné redakce. Novinářům se přitom zlomyslně
vysmívají, už vás nepotřebujeme, obejdeme se bez vás, váš
monopol na informování veřejnosti skončil.
Neexistují přitom žádné společné platformy, jako byla třeba
dříve televize, kterou sledovala většina společnosti, a
právě proto podléhala určité regulaci. Nyní ji zcela
nahrazují sociální sítě, které regulovány nejsou vůbec a
kromě toho jsou spíše než společnou diskusní platformou
polarizujícím prostředkem. Co se jevilo dříve jako
osvobození, připomíná dnes spíše zotročení. Sociální sítě
přinášejí plytkost a povrchnost. Když už se na nich jejich
uživatelé dostanou k vážným tématům, zpravidla nemají zájem
přijímat jiné názory a diskutovat o nich. Sdružují se do
skupin stejně smýšlejících a ty druhé z nich otevřeně
vypuzují. Stává se velmi často, že je někdo zablokován jiným
uživatelem jen proto, že vyslovil v diskusi odlišný názor. A
přestože se jedná o psané slovo, komunikace hrubne, jako
kdyby spolu často mluvila galérka.
Nová média diktují také rychlost. Je skoro nepředstavitelné,
že by se někdo obtěžoval informace dlouho ověřovat, vše musí
na světlo hned a rychle, ne zítra, ale už za hodinu je to
staré, nemusí to už nikoho zajímat. Exemplárním příkladem je
téma rusko-ukrajinského konfliktu. Česká společnost se v něm
rozdělila na velmi polarizované skupiny, které si vzájemně
vůbec nenaslouchají. Na sociálních sítích se můžeme dočíst
zcela protichůdné informace a jejich interpretace přesně v
duchu válečných propagand obou stran. Vyloučeny už nejsou
ani otevřené lži. Je navíc zjevné, že ruská strana užívá
zcela zjevně i najatých profesionálů, vytvářejících klipy a
karikatury, vystupujících v diskusích. Není nikdo, kdo by to
korigoval a kdo by byl natolik důvěryhodný, že by ho obě
strany uznaly jako autoritu. Totéž se samozřejmě děje i
kolem dalších událostí ve světové i české politice.
Prolamují se lety utvářené standardy novinářské práce. V
kauze Watergate se nakonec ukázalo, že hlavním zdrojem
informací pro novináře byl vysoce postavený pracovník FBI.
Novináři užili svého práva i povinnosti zdroj chránit a ten
se sám prozradil až třicet let po událostech. Taková míra
utajení je dnes skoro nemyslitelná a také státní orgány činí
vše pro to, aby zdroj odhalily, jak ukázalo nedávné nasazení
odposlechů na investigativní novináře. Jejich méně úspěšní
kolegové už přispěchali s další zlomyslností, novináři prý
nejsou privilegovaná kasta, aby měli nějaká zvláštní práva.
Jenže právo na ochranu zdroje není v zájmu novinářské
exhibice, ale v zájmu veřejném, právě proto, aby bylo možné
odhalit nepravosti ve veřejném prostoru.
Ale koho by to už dnes zajímalo, když nejsledovanějšími
tématy jsou pseudoaféry showbyznysu.
|
