|
|
Ahoj, chci umřít!
Tu stránku jsem na internetu objevil náhodou. Hledal jsem
význam slova „zpověď“ a objevila se „zpovědnice“. Webová
stránka, kde si lidé sdělují zkušenosti se sebevraždou.
Hledají bezbolestné způsoby, jak zemřít, hledají někoho, kdo
by zemřel s nimi, nadávají si, povzbuzují se k sebezabití i
proti němu.
Když si chce povídat, neudělá to
Vyděsilo mě, že vůbec něco takového existuje – návody, jak
zemřít, i bouřlivé diskuse o způsobu smrti, tolik volání o
pomoc, tolik bezmoci, tápání a chuti prostě to všechno
ukončit. V náhlém vzedmutí jsem napsal na Zpovědnici výzvu,
že pokud by někdo chtěl, můžeme si popovídat, zaznamenat
pocity a záměry, třeba to bude fungovat jako terapie.
Kolegové mě pak začali zrazovat, že taková výzva by mohla
urychlit rozhodování oněch lidí a že je třeba napadne
demonstrovat sebevraždu přímo před mikrofonem. To mě
vyděsilo ještě víc, proto jsem navštívil odborníka,
psychiatra Martina Jarolímka. Překvapil mě. Když to
zjednoduším, řekl: „Když si chce povídat, zatím to neudělá.“
A tak vznikl dokument Ahoj, chci umřít, který v neděli 7.
září ve 22.00 odvysílá Dvojka Českého rozhlasu.
Počet lidí, kteří si v Česku sáhnou na život v posledních
letech – stejně jako ve většině zemí Evropy – roste. Denně
si u nás sáhnou na život čtyři lidé. Prevence sebevražd v
tuzemsku prakticky neexistuje.
Nepříjemné vytěsňujeme
Na výzvu reagovali čtyři lidé, povídat si a toto povídání
natáčet se rozhodli dva. Denisa a Václav. Oba kolem
čtyřicítky, ona nezaměstnaná a hledající vlastní místo v
životě, on výtvarník a ilustrátor, který se zadlužil a
roztočil spirálu exekucí. Oba vnímají jako krajní možnost
vyřešení svých problémů odchod ze života. Obhajují důvody
pro tento čin, nic nevnucují, jsou zvláštně věcní, vlastně
pochopitelní. A pokládají otázky. Proč společnost, která umí
být lhostejná k tisícům chudých, starých, nemohoucích, k
bezdomovcům, tolik odsuzuje sebevraždy? Bojí se jich a
štítí, nemluví o nich, neřeší je. Máme zvláštní schopnost
všechno nepříjemné vytěsňovat, ale tím ono nepříjemné
nemizí. A počet sebevrahů přitom neustále narůstá.
Hlavní příčinou sebevražd je komplexní souhra různých
rizikových faktorů, které se v danou chvíli projeví. Uvádí
se, že až u devadesáti procent sebevražd lze identifikovat
duševní onemocnění, většinou deprese. Dále v tom, že si
někdo sáhne na život, hraje roli nějaká těžká životní
situace, například tedy i finanční tíseň nebo ztráta
zaměstnání. Alespoň tak to uvádí sociální psychiatr Petr
Winkler. A dodává: „Excesivní je u nás počet sebevražd v
pozdním věku a stále také dochází k významnému nárůstu v
poměru počtu sebevražd u mužů. Oproti počtu sebevražd u žen
u nás nyní připadá téměř šest mužských na jednu ženskou
sebevraždu.“
Hlavně o tom mluvit
Denisa i Václav mají vlastní důvody pro sebevraždu a v
dokumentu je postupně odkryjeme. Rozhlasový dokument není
platforma pro vyřešení takových problémů, ale může na ně
poukázat. Které to jsou, prozrazovat nebudu, ani vývoj obou
aktérů během natáčení, proto ani neprozradím konec, vyústění
dokumentu. Zajímalo mě jen, proč jsou lidé, kteří na webové
stránce hledají způsoby k sebeusmrcení, jak moc rozšířený
jev to je a co se s tím vlastně dá vůbec dělat, když už se o
takových jevech moc nemluví. Asi mluvit. Médium veřejné
služby takový úkol má.
Trend je totiž jasný. Evropské země se teď dělí do tří
skupin: na státy, v nichž počet sebevražd zhruba do roku
2007 klesal a nyní stagnuje. Na ty, v nichž pokles počtu
sebevražd zhruba do roku 2007 klesal, pak stagnoval a už
opět klesá. A na země, kde zhruba do roku 2007 klesal, ale
od té doby si sahá na život stále více lidí. Nejvíce jich je
v první a třetí skupině. Právě v té poslední se nachází i
Česko.
Dan Moravec, slovesný dramaturg
|
