|
|
 Milan
Slezák, komentátor ČRo
Staré pověsti – tentokrát čínské
Vznešený praotec nebýval žádným vzorem ctností. Když ještě
sloužil jako nižší úředník, nenašel se v jeho okrsku jediný
podřízený, kterému by nevyvedl zlomyslný kousek či k němuž
by naopak nebyl nevhodně familiární. Ano, později to dotáhl
až na čínského císaře, ale v začátcích kariéry běhal za
sukněmi a rád si popil, nejraději na dluh. A pak spával na
zemi. My bychom řekli, že měl opičku; Číňané jemně
prohlašují, že na Vznešeném praotci lehával dráček. Odkud ty
klepy mám? Z knihy staré více než dva tisíce let, po níž
jsem toužil třetinu století. Je to opus magnum čínské
historiografie. Znal jsem z něj jen úryvky, ty ovšem
nabízely příběhy hodné Shakespearova génia: strmé vzestupy,
děsivé pády; intriky, úklady, zrady, leč i příklady dojemné
oddanosti. A samozřejmě, historické anekdoty. Styl mi přišel
stejně strhující jako Plutarchův. Jenže léta plynula a já
přestával věřit, že si česky přečtu nějaký širší výbor. Teď
bydlí v mé knihovničce. Pod názvem Kniha vrchních písařů
vyšel v nakladatelství Karolinum.
Masově asi na odbyt nepůjde, navzdory prodejnímu sloganu
Staré pověsti čínské, ale běžně k dostání také není. Jistě,
objemná a krásně vypravená kniha je poměrně drahá, a tak ji
nejspíš nebudou objednávat všichni knihkupci. Ale že si
vůbec malý národ troufne na vydání takové zvláštnosti!
Nesvědčí to o jeho kulturním citu a sebevědomí? A o tom, že
mu nechybějí odborníci, kteří prastarou knihu vzorně přeloží
a opatří ukázkovým poznámkovým aparátem? Co kdybychom na
sebe zkusili být na chviličku hrdí! (A abychom samou pýchou
nepukli, maně si položme otázku, kdeže bylo české
dějepisectví v době, kdy v Číně vznikala vytříbená Kniha
vrchních písařů – tedy na počátku prvního století př. Kr.)
Díky Knize vrchních písařů – v starší české literatuře známé
jako Zápisky historika – Číňané už více než dvě tisíciletí
vědí, koho mají považovat za vzor a koho za odstrašující
příklad. Spolehlivost podkladů, s nimiž pracoval autor
spisku (nebo alespoň jeho hlavní autor) S’-ma Čchien, je
sice sporná, ale S’-ma jde viditelně po pravdě, drží se
zásady Padni, komu padni. V osobním životě mu zápal pro
spravedlnost uškodil. Když se před nesnášenlivým císařem Wu-tim
zastal generála, jenž upadl v nemilost, vyložil si to
panovník jako útok na svou osobu. S’-ma Čchiena odsoudili k
smrti a pak ho odvlekli ke kastraci. Z trestu se historik
mohl vykoupit, jenomže neměl dost peněz. Mohl se mu vyhnout
i sebevraždou, ale tu zavrhl, protože dílo bylo teprve ve
stadiu náčrtu – a on ho toužil dokončit. Což se mu naštěstí
povedlo.
Proto toho také tolik víme o Vznešeném praotci (Kao-cu,
posmrtné jméno, předtím mu říkali Liou Pang či Liou Ťi). Je
to faktický zakladatel čínské státnosti. Podle dynastie,
kterou po vítězství nad protivníky založil, si Číňané dodnes
říkají Chanové. Snoubily se v něm ostré protiklady. Vzešel
ze skromných poměrů a obtížně se zbavoval vlastností, jaké
čínští filozofové přičítali typickému „malému muži“. Aby sám
unikl dotírajícímu nepříteli, nestyděl se z vozu shazovat
vlastní děti. Nižší původ však byl pro budoucího císaře
požehnáním: na rozdíl od svých aristokratických rivalů
chápal bolesti poddaných a věděl, co má jako panovník
udělat, aby se „černohlavému lidu“ ulevilo. A aby se tím
zároveň upevnila císařská moc. Uměl být nemilosrdný i
velkorysý; byl rozhodný, nebo naopak velmi trpělivý; držel
slovo i zrazoval – podle toho, jak to žádala situace. A
pozor, nechal si poradit!
Kouzelná je scéna s Velebným kmetem, otcem Vznešeného
praotce. Syn se má k otci vždycky chovat s úctou – jenže
úplně stejně se má chovat k císaři každý poddaný. I ten,
který ho kdysi, v jiných podmínkách, zplodil. Co váží více?
Velebný kmet se prozíravě rozhodne pro úctu poddanskou. Když
ho Vznešený praotec přijde navštívit, Velebný kmet před ním
pokorně couvá a zem, po níž syn půjde, umetá košťátkem.
Potomek se zděsí – ale toť se ví, že jeho císařské srdce se
zaraduje. |
