|
|
 V
izolaci
Toto léto jsem prožil v částečné izolaci. Nejdřív jsem dva
týdny pracoval v zahraničí, po návratu jsem nastoupil do
nemocnice a teď trávím doma – slovy mého operatéra –
šestinedělí. Bydlíme daleko od centra města, před okny máme
louku, na níž se občas prohánějí zajíci nebo srnky, a kousek
za loukou přistávají letadla. S jejich pasažéry bychom si
mohli mávat, ale to by mi společenský život nenahradilo...
Mezi loukou a přistávací drahou vede široká asfaltka, jejíž
okraj je lemován žlutým pruhem, který jasně hlásá, že se tam
nesmí zastavit. Přesto přibližně každý druhý řidič
zaparkuje, vyleze z vozidla, rozepne si kalhoty směrem k
našemu domu a označkuje si prostor. Činí tak navzdory tomu,
že pár set metrů směrem k letišti stojí benzinka a v ní jsou
toalety k použití zdarma. Takže zhruba každý druhý řidič
pohrdne civilizačními vymoženostmi, učiní potřebu – a sotva
skončí, přijíždí policejní hlídka a za zakázané parkování ho
pokutuje. Vzápětí pokutovaný dotčeně odjíždí, zřejmě na
předražené letištní parkoviště, což už ovšem nemohu
sledovat, a minutku poté, co můj obzor opustí i policajti,
zastavuje na žlutém pruhu další auto. Řidič vychází,
rozepíná si kalhoty, značkuje, policejní vůz se vrací a celá
situace se opakuje. Před časem došla policistům trpělivost –
a nedivím se, to musí být opravdu bezútěšná služba, pořád
jen vybírat pokuty a poslouchat ty řeči k tomu – a tak se z
megafonu ozval mírně zoufalý hlas: „Jménem zákona, okamžitě
odjeďte!“ A vzápětí bylo slyšet randál, jako když startuje
formule jedna...
Jinak se tu ovšem opravdu nic neděje. Trávím většinu času s
kocourem, a dokonce jsem se po letech začal pravidelně dívat
na zprávy v televizi. Nezůstalo to bez následků: člověk pak
pomalu začne považovat život mediální za ten opravdový, a
když mu třeba hlasatelka Marcela Augustová s vlídností
zkušené pedagožky prozradí, že mu nějakou novinku oznámí „už
za chvilku“, nevypne to, ale čeká dál jako ovce na porážku.
Přitom je jasné, že z televize se nic normálního dozvědět
nelze, protože to, co je normální, není zajímavé. Věděli to
už i islandští sedláci ve středověku, když psali své ságy.
Žili sice většinou mírumilovně, pracovali a množili se, ale
proč by se to mělo zapisovat? Psalo se, když se něco
přihodilo, a proto jsou jejich příběhy plné krutosti a krve.
A s námi je to stejné. Jestli po nás zůstanou dochované
televizní zprávy, nechci vědět, co si o nás budoucí pokolení
pomyslí. Vraždy, hádky, katastrofy a peníze jako nejvyšší
životní hodnota. Naši pověst nezachrání ani čerstvě narozené
zvířátko na konci relace, i kdyby bylo sebevíc roztomilé.
Většina z nás ale prožívá zrovna tak jako ti středověcí
sedláci na Islandu i docela hezké dny! Sice třeba zrovna
nevyhrajeme milion v loterii, ale děti se vrátí v pořádku
domů ze školy, uděláme si večeři a třeba si jen tak
povídáme...
Čím víc jsem v poslední době odkázán na zprostředkovaný
mediální svět, tím jsem ze všeho nervóznější. A
nespokojenější – třeba když vidím, jak se dějiny opakují,
ale já s tím nic nenadělám. Čím častěji mě skrze obrazovku
oslovují různí veřejní činitelé, tím víc mi pak lidstvo
připadá nedospělé, fanatické, agresivní a jeho hodnoty
pomatené. Když si potom konečně v klidu dáme na balkoně se
ženou kávu, vybalím to na ni a možná i já mluvím rychleji,
než stačím myslet.
„Nevyšiluj,“ řekne mi. „To je tím, že teď vůbec nikam
nechodíš. Spousta lidí je pořád rozumných a hodných. Uvidíš,
až zas budeš normálně žít.“ „Asi máš pravdu,“ musím přiznat.
Rád bych ještě něco dodal, ale můj hlas zaniká v hluku
přistávajícího letadla, z auta naproti vystupuje další řidič
a rozepíná si kalhoty, strážci zákona tu budou za chvilku a
asi sto metrů od nás poskakuje v trávě zajíc. A tak jen tiše
doufám, že za pár týdnů budu poskakovat i já. Tahle izolace
není nic pro mě...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
