Číslo 39 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hudebníkem.
Václavem Luksem.

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

Miloš Čermák, publicista

Starý dobrý papír. Nebo ne?

Každý, kdo v posledních letech pracoval v novinách, tu větu někdy slyšel. Redakční porada je v plném proudu, vede se bouřlivá diskuse o článku, který by měl následující den vyjít. Šéfredaktor očima přelítne nabízený text. Pak se lehce zamračí a co nejdiplomatičtěji autorovi naznačí, že … ehm … prostě není dost dobrý. Hádka hrozí eskalací, a tak následuje uklidnění: „Ale víš, co? Můžeme to dát na web.“ V jiné variantě naopak šéfredaktor křičí na editora: „Proč jste ten super text dávali jen na web? Nejste pitomí? To jsme klidně mohli dát do novin!“
Přeháním, samozřejmě, ono už to tak dávno není. Ale pozůstatky tohohle myšlení v nás, co v médiích děláme už nějaký ten pátek, jsou stále. A vlastně i v těch mladých, kteří se už v kočárku vozili s maminčiným mobilem místo dudlíku, a přesto jsou pro ně potištěné mrtvé stromy vrcholem žurnalistiky. Kde se ta asymetrie bere?
Nepochybně je na papírových novinách cosi mystického. Možná je to jejich tradicí, vždyť v prakticky nezměněné formě existují už tři staletí, a možná je v tom také to, že byť už jsme plně pohrouženi do digitálního věku, pořád dáváme přednost věcem, na které si můžeme sáhnout. Už mnohokrát jsem viděl na zdi pověšené zarámované titulní strany novin, ještě nikdy však homepage webové stránky.
Jinou logiku naše upřednostňování papíru nemá. S klesajícím nákladem se snižuje dopad a význam toho, co vychází pouze na papíře. Když dnes chcete nějakým textem vyvolat diskusi a vzbudit širší pozornost, musíte ho dát na web. A tam také dotyčná diskuse může začít a kypět. Když objednáváte článek u externích autorů, vždy se ujišťují: „Ale vyjde to v novinách, že ano?“, ovšem když to opravdu vyjde, tak se zajímají: „A kdy to dáte na web? Já abych mohl odkaz poslat svým přátelům a známým.“
Má to taky logiku byznysovou, protože čtenáři tisku jsou pro vydavatele pořád mnohem cennější než čtenáři toho samého obsahu na webu. Nejen proto, že noviny si musí kupovat, zatímco na webu čtou v drtivé většině vše zadarmo. Jinou hodnotu má i reklama, kterou společně s obsahem čtenářům nabízejí. Aby si z excelové tabulky nákladů a výnosů mohli s klidným srdcem škrtnout jednoho čtenáře novin, musí ho nahradit rovnou celým „družstvem“ čtenářů webu, čítajícím deset až dvacet, někdy i více čtenářů.
Navzdory tomu je zřejmé, že budoucnost médií je právě v digitálním obsahu. Axel Springer, jeden z největších světových vydavatelů, mohl letos v létě ohlásit meziroční růst příjmů jen proto, že jeho šéf Mathias Dopfner vsadil právě na digitální budoucnost. Firma v posledních letech nakupovala za spousty peněz weby jako StepStone či Immonet, tedy v podstatě ebyznysové služby v oblasti realit či personalistiky, které mají slušné výnosy. Axel Springer dlouhou dobu fungoval metodou „vlajková loď“ (tou je konzervativní seriózní deník Die Welt) a „dojná kráva“ (superúspěšný bulvární deník Bild, který je dnes nejprodávanějšími novinami na světě kromě Asie). Ale ty doby jsou pryč, dnes platí, že si na sebe každý titul bude muset vydělat. Včetně Die Weltu.
I proto v těchto novinách spustili předloni v prosinci předplatitelskou zeď a za čtení obsahu žádají peníze. Za rok a půl se podařilo získat něco přes padesát tisíc předplatitelů. Platí jen malé procento celkového počtu čtenářů, v zásadě jen ti, kteří chtějí web deníku číst každý den. Celkový počet lidí, kteří na web aspoň jednou měsíčně zavítají, je astronomických devět milionů.
Už v roce 2007 se redakce rozhodla pro tzv. „online first" politiku, což znamená, že články se „nesuší“ do papírového vydání, ale hned po napsání se publikují na webu. „Ale nefungovalo to. Každý chápal, že web má přednost, ale ta gravitace papírových novin byla stejně stále moc velká,“ říká Romanus Otte, generální manažer online obsahu v Die Welt. „Takže jsme na to šli opačně,“ říká Otte. Zjednodušeně řečeno, zatímco ve většině vydavatelských firem se stále primárně vyrábějí noviny, které online tým přetváří do online verze, v Die Welt se píší články primárně na web. A malý, zhruba patnáctičlenný tým editorů pak z publikovaného webového obsahu sestavuje den co den papírové noviny. Mnozí se báli, zda se to neprojeví na jejich kvalitě. Ale opak je prý pravdou: papírový deník je prý teď ještě zajímavější a čtivější než předtím.



  Vraždy se zárukou
   i bez záruky

  Dívejte se      
 
  Hercův režisér
   a režisérův herec         

  Pořiďte si
 
  Lze věřit i tomu,
   kdo se chová podezřele?    

  Navštivte