|
|
 Petr
Koudelka, publicista
Skutečné události
Také se tak těšíte na krvavé scény v hollywoodských filmech?
Kamera najíždí na rozbité nosy, prostřílené hrudní koše,
krev stříká na všechny strany a pod zastřeleným člověkem se
pomalu šíří červená krvavá louže. Říká se tomu kultura
násilí a už léta se její obliba stupňuje, lidé to prý
chtějí, říkají filmaři a producenti. A skutečně, výtěžek z
těchto filmů je vždycky nejvyšší, návštěvníci plní sály.
Spisovatelé nezůstávají pozadu a píší čím dál tvrdší
příběhy, obsahující hodně zabíjení.
Kritici literární i filmoví a divadelní se předhánějí,
kterého autora či režiséra za jeho dílo víc pochválit. Právě
vychází kniha s titulem Ďábel a to je prý zkoumání zla ve
všech jeho podobách. Co bychom tak o zlu a zabíjení ještě
prozkoumali? Jeden z nejuznávanějších pisatelů je Cormac
McCarthy a jeho Cesta. U něho jsou už lidé téměř vyvražděni.
Populární kniha už byla i zfilmována.
Všiml jsem si, že u některých filmů je malá poznámka: a true
story. Podle skutečné události. Věrná pravda, dalo by se
říci. Obdivuji tento způsob popularizace vraždění, protože
poskytuje konzumentům této kultury ještě větší potěšení. Je
to druhý stupeň. Víme, že násilí je opravdové, protože se to
skutečně stalo. A to je velké plus.
Jenže – to jsou pořád jenom filmy, knížky, v podstatě umění.
Umění a ne život! Stále ten goethovský rozpor: Dichtung und
Wahrheit. A my chceme Wahrheit, pravdu. Skutečnost je
nezaměnitelná.
A tak beru s tímto cílem do ruky noviny, časopisy, s četnými
fotografiemi z válečných bojišť naší doby, sleduji televizní
zpravodajství s autentickými záběry z Ukrajiny, Sýrie,
Iráku, Afghánistánu, Palestiny a nikde nevidím poznámku „a
true story“. A přece – jsou to skutečné události. Je to
třetí stupeň, na který jsme my, diváci hollywoodských a
jiných filmů, netrpělivě čekali. Skutečné násilí. Pravda.
Žádné básnění či umění!
Ze všech možných novinových stránek na mě hledí mladí muži s
drsnými výrazy v tvářích, často v maskáčích, trochu
zarostlí, ale odhodlaní. V jednom deníku vidím skupinu
mladých Francouzů se samopaly a snímek má titulek Válečníci.
Na bojištích jsou prý Srbové, v Iráku Britové, jinde
dobrovolníci z Ameriky, dokonce sem tam zabloudí i nějaký
ten Čech nebo Slovák. Svět se začíná podobat středověkému
válčišti, kde hlavní slovo měli najatí žoldnéři, bojovníci,
dychtiví bojovat a zabíjet se navzájem. Věřím, že ani dnes
nehraje roli přesvědčení, nebo jak se ušlechtile říká
ideologie, ale spíše temná stránka člověka, toužící po krvi.
Možná zpočátku touží jenom po dobrodružství, po adrenalinu,
který v něm vyvolávaly už dříve nevinné agresivní sporty,
špičkové tarantinovské filmy, ale později se ozývají i
hlubší stránky degenerované psychiky a vůni krve nelze
odolat.
Moderní psychologie už zdůvodnila, že „zlo je v každém z
nás“, a od Hannah Arendtové až po sociologa Zygmunta Baumana
nás vědci ubezpečují, že jsou to jen obyčejné věci a může se
to stát každému. Když se pak ale na obrazovce objeví oběť a
jeho kat, začne být úzko. Ale nebojte se, nás se to netýká.
Nakonec – já nejsem v kůži toho malého amerického novináře
a ani v kůži toho obra s maskou na hlavě. Vypadají trochu
jako David a Goliáš, jenže tady to dopadne jinak, Goliáš
uřízne Davidovi hlavu, no nic, třeba příště se to zase
obrátí.
Jsou vojáci vrazi? ptá se jeden novinář a mazaně odpovídá,
že jenom ti bez označení. Ale vrah je každý, kdo vraždí, to
je jisté. Nebýt vojákem! Jenže pak, to už známe. Pacifisté
jsou odsouzeni a je zavedena povinná vojenská služba, vojáci
musí přísahat a tak dále. Tudy cesta nevede.
Ani dnes nedojdeme k žádnému závěru. Snad jen chabá výmluva.
Že místo adrenalinových sportů, dráždění psychiky a nervů,
místo počítačových her jsme měli víc číst Broučky a Káju
Maříka.
Kája Mařík mi už nepřipadá jako kýč. Ve světle skutečných
událostí se mi jeví výchova k nevinnosti a odkládání
odhalení „pravdy“ o světě jako jedna z možných lidštějších
variant. Protože jestli toto je pravda a toto jsou hodnoty,
které máme hájit, pak sbohem s civilizací a Evropou. Ať žije
soumrak Západu! |
