|
365 mrtvých jako dní v roce
Druhá světová válka neskončila 8. května 1945. Lidé umírali
po stovkách ještě pár dnů poté. A nebyli to jen bývalí vězni
či oběti pochodů smrti. Odplata za léta ponížení v
protektorátu byla krvavá. Lidé se mstili na Němcích. V
Rovensku pod Troskami zůstaly ležet před školou více než tři
stovky lidí – vojáků, civilistů, žen a dětí. Masakr
připomíná dokument 365 mrtvých jako dní v roce (vysílá Čro
Dvojka v neděli 19. října ve 22.00).
V kuchyni svého brněnského bytu sedí bělovlasý muž, ruce
složené v klíně. O tom, co se v Rovensku tehdy v máji stalo,
zpočátku mluvit nechtěl. Jsou to prý nepříjemné vzpomínky.
Po několika týdnech ale nakonec na rozhovor přistoupil.
Ovšem pouze pod podmínkou, že jeho jméno zůstane utajené.
Události si vybavuje jasně, jako by se staly včera.
„Přihlásil jsem se ve škole, že budu pomáhat. Dostal jsem
samopal a začal jsem hlídat vězně.“ Starý muž je rovenský
rodák. V květnu 1945 mu bylo sedmnáct a tehdy držel zbraň v
ruce poprvé.
KRVAVÉ OSLAVY
Co se tehdy vlastně stalo? Desátého května 1945 vyhrávala na
malém vydlážděném náměstí muzika, lidé slavili konec války,
zpívali, tančili. Davem se proplétal Josef, dvacetiletý
mladík. Před pár měsíci se vrátil z Říše z nuceného
nasazení. „Najednou jsem viděl, jak vezou na korbě náklaďáku
vojáky. Měli jen tílka, ruce nad hlavou a za nimi jelo auto
s kulometem.“ To, co mladík viděl na náměstí, byla přibližně
desítka zajatých esesmanů. V tu dobu už stál o pět set metrů
dál před školou konvoj Němců, který se vracel odněkud ze
Slezska. Tvořila ho padesátka vojáků wehrmachtu, zbytek byli
civilisté, mezi nimi ženy a děti. Se samopalem je hlídal i
sedmnáctiletý chlapec.
Esesmany odsoudil revoluční výbor k trestu smrti, který
partyzáni okamžitě vykonali za školou. Jeden z odsouzených
ale nechtěl čekat na jistou kulku do hlavy a podařilo se mu
utéct. Při následné potyčce zastřelil velitele ruských
partyzánů. Pak to začalo. „Rusové začali střílet do Němců,
ti se snažili uprchnout, běželi i proti mně, a tak jsem
začal taky střílet. Mnozí si lehli na zem, takže nebyli ani
zranění. Partyzáni je pak stejně zastřelili.“
Veřejné tajemství si obyvatelé Rovenska nechávali pro sebe
po desetiletí. Ticho prolomil až Pavel Matys, který se do
obce přistěhoval. V roce 1995 napsal do Rovenských listů
rozsáhlý článek a ukončil ho slovy: „Bez poznání minulosti
nemůžeme obstát ani v budoucnosti.“ Mnoho pochopení u
místních ale nenašel. „Když jsem vešel do hospody, ztichla,“
říká.
VÁLKA JE BUĎ, ANEBO
Masakr vyšetřovala po válce bezpečnost a existuje k tomu
řada dokumentů. Jsou uschované v Národním archivu v krabici
číslo 11151. Obsahují výpovědi svědků, které bezpečnost
vyslechla na začátku padesátých let. Chtěla zjistit, kolik
bylo mezi oběťmi civilistů a kolik vojáků. Ministerstvo
vnitra se totiž dohadovalo s ministerstvem obrany, kdo by se
měl o masový hrob postarat. A to všechno pod tlakem
Mezinárodního červeného kříže, který požadoval pietní
označení hrobu.
Nezávisle na Pavlu Matysovi se o případ zajímal také německý
spolek, který pátrá po hrobech padlých vojáků. Chtěl jejich
ostatky vyzvednout, což se podařilo v roce 1998. Hrob
pomáhal Němcům hledat rovenský rodák a bagrista Miroslav
Kolář. „Hrob jsme hledali tři dny, rozryli jsme celé pole.
Našli jsme tam i nádobí, dokonce jedny hodiny. Jiné cennosti
ne. Byl to zvláštní pocit,“ říká.
Zvláštní to je pro každého, kdo válku nezažil a všechno zná
jen z doslechu. To ale není případ několika posledních
pamětníků, mezi něž patří i důchodkyně, která stojí za
plotem rodinného domku. Na konci války jí bylo devět let. A
jako mnoho lidí z Rovenska, ani ona nechce uvést své jméno.
„V obci byli rádi, že se o tom nemluví, že to nikdo
nevyšetřuje. Teprve po revoluci to začali cítit jako hanbu.“
Rovensko pod Troskami je malá obec, která leží v samém srdci
Českého ráje. Za školou na hřišti si hrají děti. Pod svahem
stojí malý nenápadný pomník. Jen pár kamenů a nápis Obětem
druhé světové války. „Občas sem někdo přinese kytku. Myslím
místní lidi,“ říká Kateřina Matysová, místní rodačka.
Pracuje jako učitelka, knihovnice a také kronikářka. Napsala
knihu, která mapuje historii obce od první republiky až do
poválečných květnových dnů. O válečných událostech a o
masakru vypráví žákům.
Divokou popravu v tomto půvabném kraji začala vyšetřovat
policie v roce 1992. Státní zastupitelství v Hradci Králové
případ odložilo jako promlčený. Uzavřený však není pro
starého muže, který je posledním přímým svědkem a zároveň
aktérem rovenského masakru. „Nějaký lidi na svědomí mám. Ale
válka je buď, anebo. Vaše generace to nemůže pochopit. Kdo
si to neprožil, tak to bere úplně jinak.“
Ľubomír Smatana, Pavel Polák, reportéři ČRo
Radiožurnál
Vše omyto, uklizeno, nic se nestalo
Čtvrtek 10. května 1945. Dopoledne procházejí
městečkem kolony odzbrojených německých vojáků i
civilistů. Okolo půl čtvrté přijíždějí do Rovenska
první auta Rudé armády. Na korbách náklaďáků, pod
„dohledem“ namířených samopalů, stojí němečtí vojáci
ze zajaté jednotky SS. Sověti jsou nadšeně vítáni,
na náměstí se začíná oslavovat osvobození. Esesáci
jsou přivezeni před budovu školy, kde právě probíhá
„odbavování“ jiné zajatecké kolony. V ní už nejsou
jen vojáci, ale i civilisté, ženy, děti. Zajatí
příslušníci SS jsou přivedeni do školy. Po jednom
jje vodí do třídy a „soud“ vynáší jediný rozsudek –
SMRT! Ta je vykonána zastřelením do týla u zdi za
školou. Zajatců čekajících na rozsudek se zmocňuje
panika. Jeden z nich začíná prchat, vybíhá ze školy
a schovává se v kuželně hostince V Lípách.
Pronásleduje ho ruský komisař Nelipovič. Vtrhne do
hostince, za jehož lítacími dveřmi je uprchlík
schován, zachytí se však přezkou od samopalu za
kliku a na chvíli je bezmocný. Němec přiskočí, otočí
jeho vlastní samopal proti němu a mačká spoušť…
Dalšími pronásledovateli je pak sám vzápětí
zastřelen.
Obrovské rozhořčení, které po smrti Nelipoviče
nastalo, způsobilo krvavý masakr, který zůstává
největší jizvou na tváři města. (...) Všichni – bez
ohledu, zda se jedná o vojáka, muže, ženu či dítě –
mají být odvedeni na místo, kde předtím proběhla
poprava vojáků SS. (...) Zaznívá rozkaz k okamžité
střelbě do neozbrojeného, bezmocného davu. Podle
pamětníků přežilo z celé kolony jen sedm žen, které
byly odvezeny neznámo kam. Všechny dostupné záznamy
o události se shodují na počtu mrtvých – ten den
zahynulo v Rovensku více než 360 lidí. Ještě večer a
v noci byla těla odklizena a pohřbena na poli nad
školou. Ulice a chodníky byly umyty motorovou
stříkačkou. Vše omyto, uklizeno, nic se nestalo.
Rychle vzniká jedno z největších rovenských tabu,
událost, na niž je nevhodné vzpomínat, natož o ní
mluvit…
Z dějin města Rovensko pod Troskami
Kateřina Matysová
Foto Ľubomír Smatana |
|