|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka
V ráji odpadu
K mým vzpomínkám na první dny ve škole patří i pohled na
velkou ohradu, která stála ve dvoře nedaleko vchodu. V jedné
její části byl papír, v druhé kosti, které pěkně smrděly, ve
třetí sklo a někde v koutě i místo na hadry. Naším úkolem
bylo tyto suroviny sbírat a nosit do školy, kde je pak
učitelé nebo školník ukládali na správná místa. Byla válka a
říše potřebovala suroviny. Touto první zkušeností vstoupil
odpad do mého života a od té doby jej provází. A s tím, jak
jeho množství roste, zabírá v něm stále víc místa.
Osvobozením a koncem války se na sběru odpadových surovin
nic nezměnilo, celý systém se spíš zdokonalil. Přestaly se
ale sbírat kosti. Po únoru 48 se sběr stal otázkou soutěžení
mezi třídami. Na tu, která nasbírala nejvíc, čekala
pochvala, čestné místo na nástěnce – zkrátka, jak to tehdy
bylo. Odpad se už ovšem nenosil do školy, ale do sběren
národního podniku Sběrné suroviny a učitelům se odevzdávaly
jen lístečky s potvrzením.
Nevzpomínám si, že by u nás doma bylo odpadových surovin do
sběru právě nazbyt. Šetřilo se i na nich. Můj otec mi od
malička vštěpoval, že každý papír se popisuje z obou stran,
aby se šetřily lesy, což dělám dodnes. Absolvováním jednotné
školy pro mne soutěže o nejlepší výkon ve sběru skončily, do
sběrny starého papíru jsem ale chodila i pak. Ráda.
Prostředí zanedbaného, desetiletí nezameteného dvora mělo
kouzlo odvrácené tváře epochy, jejího smetiště, řečeno s
Bohumilem Hrabalem. Že s pokrokem civilizace odpadu
přibývalo, se ovšem ani tady nedalo přehlédnout. Šok z jeho
množství jsem ale zažila až v Západním Německu. Tam se tehdy
vyhazovalo všechno, papír, noviny, láhve, staré šaty, zbytky
jídla. Přišla jsem z města s nákupem, a když jsem všechno
rozbalila, byl koš na odpadky plný. Já, která jsem od
dětství musela sbírat odpadové suroviny, jsem je teď
vyhazovala do popelnice. Ale kam je dát jinam? Aspoň že na
láhve od minerálek, piva, šťáv a mléka, tehdy ještě ze skla,
byla záloha. S nástupem plastových lahví byl ale i s tím
konec. Budete se možná divit, ale to mrhání surovinami,
odvrácená stránka blahobytu, mne tížilo. Aspoň že sběrači
železného šrotu se zvoněním občas projížděli naší ulicí. A
jaká úleva to byla, když mi hospodyně na letním bytě na
horském statku dala do ruky kbelíček, do něhož jsem měla pro
domácí zvířata odkládat odřezky zeleniny a slupky od
brambor. Ta hospodařila.
Od druhé poloviny sedmdesátých let se s rozvojem
ekologického hnutí situace začala měnit. Ne že by snad
ubývalo odpadků, ale lidé si začali uvědomovat, že půjde-li
to tak dál, stane se ze země brzy smetiště. Slovo recykling
začalo dobývat svět.
A tak v předzahrádce našeho domu dnes stojí velká modrá
popelnice na starý papír, vedle ní zelená na organické
odpadky a žlutý pytel na plastik. Na lahve je určen
kontejner za rohem. Ze všeho nejmilejší je mi ale hala na
okraji města, v níž do velkých kontejnerů můžete odložit
všechno, s čím si doma nevíte rady: sklo, kovy, dřevo stejně
jako koberce, trávu, klestí a zřejmě i špatnou náladu.
Protože tak spokojené Němce jako tady člověk hned tak
neuvidí. Hlavně v sobotu je tu plno a někdy mi zdá, že
rodiny sem jezdí místo výletu do přírody. Před vjezdem do
haly stojí auta v dlouhé frontě, ale obličeje čekajících
jsou uvolněné a spokojené. Muži v oranžových overalech berou
jeden vůz za druhým, ukazují, kam má co přijít a kolik to
případně bude stát. A kolem už horlivě pobíhají děti a plné
radosti a důležitosti roznášejí přivezené harampádí, kam
patří. Ne, tady nejsme na smetišti epochy, ale v ráji
odpadu. A lidé se taky tak chovají, jsou jako proměnění.
Jako by si oddechli, že to, co u nich dosloužilo, nepřijde
nazmar, ale bude sloužit dál, jen v jiné podobě, a že tou
jednoduchou, a přitom užitečnou činností se podílejí na
dobré věci. Každý je tu sice sám za sebe, ale jako by se tu
zároveň vytvářelo jakési my. A pak se řekne odpad. |
