|
|
Kam kráčí rudé mládí
Dokument o naivitě, hlouposti, moudrosti a nepoučitelnosti
je podtitul pořadu, který v předvečer pětadvacátého výročí
sametové revoluce odvysílá Český rozhlas Dvojka (neděle 16.
listopadu, 22.00). Snaží se odpovědět zejména na otázku, co
na komunistické ideologii přitahuje část dnešní mladé
generace.
Před pětadvaceti lety, na sklonku roku 1989, se v
Československu zhroutil komunistický režim. Sametovou
revoluci tehdy s nadšením vítala většina národa a lidé se
těšili ze znovunabyté svobody. Stejně tak se komunismus
zhroutil i v ostatních státech střední a východní Evropy.
Jenže kdo by čekal, že se tato ideologie stane zapomenutou
minulostí vhodnou tak leda do muzeí, spletl by se.
Komunistickou stranu Československa nahradila Komunistická
strana Čech a Moravy, která má své stabilní voličské jádro,
jak ostatně dokazují pravidelné volební výsledky.
K pravověrným komunistům ovšem pozvolna přibývají další,
mladší. A právě teď přichází doba, ve které komunistickou
stranu volí i lidé, kteří se narodili až po roce 1989. Co je
přitahuje k myšlenkám komunismu? Vědí vůbec, jaká byla
realita socialistického Československa? A dovedou si
představit komunistické teze realizované v praxi? Právě tyto
základní otázky si klade nový rozhlasový dokument nazvaný
Rudé mládí.
Garsonku všem
Ondřej, Kateřina, Dalibor a dva mladíci, kteří se
nepředstavili – to jsou hlavní postavy dokumentu, který
autor těchto řádků natáčel převážně 1. máje 2014 u Křižíkovy
fontány v Praze. Právě tam se každoročně scházejí příznivci
KSČM a u stánku Komunistického svazu mládeže byla nejlepší
příležitost potkat mladé komunisty.
Autentické rozhovory, doprovázené kulisou prvomájové
manifestace, nabízejí hned několik různých pohledů. Od
mladíka, který je jakýmsi komunistou-teoretikem-filozofem,
přes dívku vidící v komunismu záruku sociální spravedlnosti
až k mládenci, který komunismus vnímá jako naivní a
nerealizovatelnou utopii. Do této celkem očekávané sestavy
zajímavě zapadají ještě dva mladíci, kteří se brání nálepce
příznivců komunismu, ovšem jak nakonec sami prozrazují,
přitahují je především radikální názory a postoje. Zdánlivě
krásná a mírumilovná slova o ideální budoucnosti, ve které
lidé nebudou schraňovat majetek a nebudou si závidět, čelí
otázkám neústupného reportéra, který se pídí po jejich
podstatě a chce slyšet, jak by si mladí lidé představovali
komunismus v praxi.
Pětadvacetiletá Kateřina nabízí toto řešení: „Měly by se
určitě nastavit nějaké základní potřeby. Myslím si, že i
když by nějaký člověk toužil po vile, tak bude určitě lepší,
když bude žít v garsonce a ne pod mostem. Takže prostě
udělat nějaký průměr, aby se nikdo neměl úplně špatně a
někdo zase úplně dobře.“
Mrtvá myšlenka ožívá
Pramení tyto názory z naivity, nezkušenosti nebo je to jen
příznak mládí? A budou tito mladí lidé smýšlet stejně i za
deset nebo dvacet let? I na tuto otázku jsem hledal odpověď
a našel ji u lidí, kteří byli kdysi také mladými nadšenými
komunisty. Zvolil jsem tři významné umělecké osobnosti,
které v roce 1948 spojoval rudý prapor revoluce. Ze starších
dokumentů natočených s herečkami Vlastou Chramostovou a
Jiřinou Švorcovou jsem vybral pasáže popisující jejich
postoje ke komunistické myšlence a jejich postupné prozření,
respektive neprozření. Trojici doplňuje rozhovor se
spisovatelem a básníkem Pavlem Kohoutem, který ve svém
životě prošel proměnou od prominentního komunistického
literáta až k disidentovi a úhlavnímu nepříteli režimu.
Právě Pavel Kohout srozumitelně popisuje příčiny, které
mladé lidi přivádějí ke komunistické myšlence, a současně
upozorňuje na rizika a nebezpečí těchto lákadel. „Říká se,
že kdo nebyl ve dvaceti komunista, neměl nikdy srdce, a kdo
ve třiceti komunista zůstal, neměl nikdy mozek. To platí i
dnes. Myslím si, že ta myšlenka sama o sobě je prostě mrtvá,
ale není mrtvé to, co ji vždy znovu budí. Není mrtvé to, že
demokracie má spoustu vad. Nemůže je nemít, protože
demokracii tvoří lidé, jako jsme my, to znamená, že systém
je takový, jaký společnost dovolí. Myslím, že vzdělaní mladí
lidé, kteří se dnes stávají komunisty proto, že nemají
životní zkušenost, na to přijdou. A ti, kteří na to
nepřijdou, by stejně skončili v nějaké jiné extrémní
straně,“ říká Pavel Kohout.
Dechovka i Plastici
Kontrastní rámec tomuto širokému spektru myšlenek,
zkušeností a názorů tvoří výroky současných komunistických
politiků, kteří buď odmítají odpovědnost za problematickou
minulost totalitního režimu, anebo ho prezentují jako
šťastné údobí spokojeného života milionů pracujících lidí.
Záměrně pomíjejí nesvobodu a stále znovu opakují fráze o
kapitalistické tyranii a výdobytcích socialismu.
Za zmínku stojí i hudební složka dokumentu Rudé mládí, která
má hned několik rovin. Jednu z nich tvoří utahaná dechovka
dokreslující atmosféru prvomájového mítinku, druhou oslavné
skladby a písně evokující dobu padesátých let minulého
století a třetí pak skupina The Plastic People of the
Universe. Tato muzika funguje nejen jako ostrý rytmický
kontrast, ale i jako ideový protipól zastupující vše, co
komunistický totalitní režim v Československu potlačoval.
Jan Herget, autor dokumentu |
