|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Pozvi mě dál... Nepozvu!
Čas, to neprostorové lineární kontinuum, k potěše lidských
očí modeluje spolu s povětřím a vodou neživou přírodu,
skály, kaňony, hory, pouště, tvaruje je, rozmarně vymílá, a
jak ty nerosty atrofují, zvětrávají, stávají se přírodními
útvary, s nimiž někdy kouzlí zrcadlící či zpěněná voda nebo
sluneční záře... Je to impozantní podívaná. Neživá příroda
stárne pomalu a do krásy. Čas zato nepěkně zachází s živými
organismy a tvory. Živé tkáně a orgány v jednotlivcích
rostou, dospívají, stárnou, kazí se a dojem z letitého tvora
není zrovna povzbuzující a estetický, nakonec jedinec umírá,
rozkládá se na prvočinitele, rozpustí se v přírodě. Člověk
se svým vědomím sebe sama a s vnímáním toho pádícího
neprostorového lineárního atakdál to vnímá s nevolí až
tragicky. Je mu líto té báječné bytosti – sebe sama – s
vesmírným zázrakem umístěným v mozkovně – takové bohatství
má podlehnout naprosté zkáze?! A to tu ještě máme přípravu
na ten konec, poslední dějství – pokročilé stáří.
Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál, naléhal neodbytně Josef
Kemr na Michala Kocába ve fascinující písni Petra Hapky a
Michala Horáčka. Dívám se na ten klip, mrazí mě z něj, ale
říkám si v duchu: Tůdle, nepozvu! Nikdy! Odpudivé hosty
nezveme.
Před časem pokřikovali na ulici na mého sedmdesátiletého
kamaráda Martina Bloudila dva asi šestnáctiletí ouchcapci:
„Tak co, dědku? Máš to blbý, co? Brzo půjdeš do penálu...“
On však, muž rozmarný a rozšafný, vlídně odvětil: „Já to
nemám blbý. Vy to máte blbý. Já se totiž nezabiju ve dvaceti
na motorce, ve třiceti nedostanu AIDS, ve čtyřiceti
leukémii, v padesáti infarkt a v šedesáti rakovinu... Ale co
vy?“ Adolescenti otevřeli ústa a zapomněli čelist sklapnout.
Přijela tramvaj a odvezla přízrak stáří na fakultu, aby
duševně křepký pedagog stanul před svými svěžími a bystrými,
ale i duševně starými a stařecky otrávenými studenty. Často
si na ně stěžuje, jsou prý líní myslet. Připadají mu
pasivní, prostě nějak málo mladí. No ale jsou aspoň zdvořilí
a neposílají ho do penálu, ujišťuje mě.
Nedávno jsem ocitla na narozeninách ojedinělé osobnosti.
Drobné ženy, jejíž život a dílo, většinou ve prospěch
ostatních, posouvala vždy vpřed neuvěřitelná houževnatost a
energičnost v kombinaci s poctivostí a přímočarostí.
Sběratelce výtvarných děl a velkorysé mecenášce Medě
Mládkové bylo devadesát pět let. Stála v té galerii na
Kampě, kterou vydupala bez jediného úplatku v českém
korupčním prostředí, mezi snad stovkou holdujících, usmívala
se a hodinu přijímala vestoje gratulace, některé šeptané do
ouška, a únavný proud kytic. Načež elegantně a bezchybně
tančila s privelegovanými mladíky, podobná vzácnému šperku.
Napadaly mě při těch výjevech samé ušlechtilé myšlenky, jako
například: Je možné být krásná až do hlubokého stáří, když z
člověka sálá nezlomná osobnost. Nebo: Mít charakter se proti
očekávání škarohlídů nakonec vyplatí, je-li vyfutrován
energií a inteligencí. A tak podobně. Slíbili jsme si tam, a
potleskem všech zúčastněných to bylo zpečetěno, že se s paní
Medou takto sejdeme za pět let při oslavě její stovky.
Zpět k mrazivě vyhrožující písni, která ovšem obsahuje i
tyto verše:
Znám chlápka, ten má v úctě svět a přitom devadesát pět, ten
mládím září. Ty ale klidně odzíváš snad všechno, nač se
podíváš. Už strašně dlouho v sobě máš své vlastní stáří.
Máme, kamaráde Bloudile, kus života před sebou. Což jsem
neměla v pouhých pěti letech, kdy mi pošetilé ženské v čele
s máti léčily příušnice přikládáním nakrájené cibule a já z
toho lidového léčitelství dostala gangrénu. Zachránil mě
rychlý převoz na stůl chirurgů. Díky těm šikovným mužům,
kteří už pravděpodobně nežijí, můžu dnes psát tento
povzbudivý text. |
