Číslo 48 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Terezou Vilišovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak nalézt smysl života 

Režisér Nuri Bilge Ceylan patří mezi světově uznávané turecké umělce, jeho díla pravidelně zdobí nejvýznamnější filmové festivaly. Například v Cannes se už několikrát prosadil, naposledy tam jeho nejnovější snímek Zimní spánek zvítězil.

Zimní spánek je meditativní výpověď založená na ponoru do lidského nitra

Stejně jako Ceylanovy předchozí tituly i tento vědomě odmítá hollywoodské principy žádající atraktivní podívanou, naopak se vrací k přemýšlivé, meditativní výpovědi, založené na ponoru do lidského nitra. V dlouhých nehybných záběrech plynoucí vyprávění klade důraz jak na sdělnost obrazu, tak na výmluvnost v poklidu se odvíjejících rozmluv, jen někdy zbytečně tezovitých.
Zimní spánek se odehrává kdesi v odlehlé Anatolii, v málo úrodné pustině, přesto podmanivě krásné, ať již je sužovaná rozbláceným předzimím, nebo pokrytá sněhem. A režisér se zabývá tím, jak lze v této Bohem i lidmi zapomenuté krajině existovat. Důležité je, že nehledá žádná turecká specifika, předkládá univerzálně platný příběh o zmarňovaném žití, o pošetilostech i umanutostech, o nenaplněných odhodláních. Jako kdyby odevšad dýchal koncept „zbytečného člověka“, jak jej ztvárnila klasická ruská literatura. A skutečně: námět si režisér vypůjčil od Antona Pavloviče Čechova, jakkoli jej zasadil do současnosti a vybavil nynějšími atributy.
Protagonistou příběhu je intelektuál Aydin (Haluk Bilginer), bývalý herec, nyní ve venkovském ústraní toužící sepsat dějiny tureckého divadla. Má potíže s neplatícími nájemci svých rozsáhlých pozemků, které zdědil po otci, pod zdánlivým rodinným poklidem narůstají rozbroje s nejbližšími, ať je to o mnoho mladší manželka (Melisa Sözenová), nebo stárnoucí sestra (Demet Akbagová). První se oddává charitě, posléze zdrcena odmítavou pýchou těch nejbědnějších, druhá zase prosazuje iluzorní myšlenku neodporovat zlu a pachateli tím poskytnout šanci, aby svého jednání litoval a hleděl je odčinit – tady už zřetelně prosvítá učení Lva Nikolajeviče Tolstého, s tureckou (i jakoukoli jinou) mentalitou mající sotva co společného.
Aydin řeší podnikatelské záměry, v prostorné usedlosti provozuje módní etno-hotel vyhledávaný zejména Japonci, zakládá si na osvícenosti, lidumilnosti a vstřícnosti, občas roztrpčen, že mu někdo předhazuje zištně užívané bohatství. Cení si toho, že v článcích pro místní tisk tepe lokální nešvary, ale ve skutečnosti není schopen žádný svůj úmysl dovést do konce – ani vyřešit vztahy ke svým nejbližším, ani odjet na studijní pobyt do Istanbulu, ani se rozhodnout, zda poskytne peníze na dostavbu školy. A bůhví, zda z tolik hýčkaných dějin divadla napíše více než jen úvodní nadpis...
Zimní spánek vypovídá o početných iluzích, které si rádi sami o sobě vytváříme, abychom se tak ochránili před přiznáním, že jsme vlastně selhali, upadli do nicoty. Ceylan trpělivě buduje mozaiku všedních obřadů a opakujících se úkonů, navenek laskavých slov, aby za nimi odkryl veskrze vyprázdněnou zdvořilost. Ukazuje, jak se za touto fasádou skrývá na jedné straně prohlubující se rodinné odcizení vedoucí ke ztrátě ochoty dorozumět se, na straně druhé sociálně podmíněné rozvrstvení vztahů mezi „pánem“ a „poddaným“. Na ploše více než tří hodin se tak otevírá fascinující vhled do provinční mentality, kde není kladných a záporných postav, kde lidé bolestně hledají své sebenaplnění.

Jan Jaroš, filmový publicista

Foto Nuri Bilge Ceylan



  Existuje přátelství mezi...?
  Dívejte se 
 
  Týden, který rozhodl
  Nalaďte si
 
  Strach z konce světa je ...   
  Téma