|
|
 Jan Saudek v pekle i ráji svých vášní
V minulém čísle jsme psali o filmu Fotograf, inspirovaném
osudy Jana Saudka. Nyní Česká televize nabídne před osmi
lety natočený dokument Adolfa Ziky o tomto světově proslulém
umělci Jan Saudek – V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu
(úterý 12. května, ČTart, 21.20). Stejně jako v případě
Fotografa se můžeme domýšlet, nakolik se prosazuje
(sebe)stylizace, když hned úvodní titulek oznámí, že
spatříme pravdě podobný film…
Zika nechává rozprávět jak Saudka a jeho modelky, tak jeho
nejbližší, zvláště Sáru Saudkovou, která prošla proměnou od
zamlklé venkovské dívky k emancipované a rozhodné ženě, jež
se stará o obchodní stránku Saudkových uměleckých aktivit –
než došlo k osudnému konfliktu mezi nimi, čemuž se věnuje
právě film Fotograf. Snímek pozvolna skládá pestrou mozaiku
jeho životních osudů, dokonce si vypomůže trikovými záběry
(oplodnění vajíčka dvěma spermiemi signalizuje budoucí zrod
dvojčat Saudkových), dokumentární připomínkou válečné zkázy
či hranou vsuvkou (Saudek coby malé děcko se stane náhodným
svědkem v přírodě souložících milenců). Dětský hlas pak
předčítá Saudkovy vzpomínky.
Filmaři neskrývají svou přítomnost, režisér se dokonce
objevuje v záběrech, aby svému hrdinovi kladl otázky, takže
se pozvolna stává součástí vyprávění. Saudek v řadě případů
medituje o svých osudech i partnerských vztazích, probírá
úzké propojení s bratrem, výtvarníkem Kájou Saudkem,
rozhodně však nejde o znehybňující poetiku „mluvících hlav“.
Zika si okouzleně prohlíží Saudkův ateliér, nahlédne do
bytových prostor, avšak svého hrdinu záměrně žene i do míst,
s různou měrou spojených s děním v minulosti – ocitnou se v
Divadle Na zábradlí, kde měl před půlstoletím Saudek první
výstavu, navštíví pověstný sklepní byt, kde po sedm let
živořil, i když právě tam vytvořil svá pověstná díla s
legendárním motivem okna, otevřeného vstříc tajemným dálkám
a hloubkám.
Saudek nastavuje sebezpytnou tvář umělce, který si je vědom
svých špatných vlastností. S možná předstíranou pokorou i
trochou cynismu uznává, že byl za ně právem potrestán
(zejména v soukromí), ale současně zpochybňuje, že by byl
schopen jakkoli se polepšit, přiznává strach ze
zodpovědnosti za rodinu. Když je dotazován na počet
sexuálních partnerek, se skromným výrazem ve tváři začíná
počítat na prstech – jedna, dvě, tři, čtyři, pět... set.
Můžeme jen odhadovat, co vše se skrývá za manipulativním
zevnějškem tělesně stále zdatného muže, jenž s bohorovností
hlásá, že je zcela smířený s osudem. Možná je zranitelnější,
než jak působí před kamerou.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
