|
|
 Vasilij
Petrenko, dirigent
Když jste se poprvé setkal s Královskou liverpoolskou
filharmonií, prý jste z ní pocítil obrovskou dávku energie a
touhy neustále se zlepšovat. Bylo to právě toto naladění
orchestru, co vás přimělo přijmout angažmá v Liverpoolu?
Od první chvíle jsem vnímal tu obrovskou chuť orchestru na
sobě pracovat, viděl jsem – a slyšel – velice dobré sólisty
i propracovaný zvuk jednotlivých sekcí. To vše mi
napovídalo, že v budoucnu bude z tohoto orchestru špičkový
ansámbl. Také jsem se setkal s velkou vášní pro hudbu, která
byla patrná na obou stranách, a když mezi dirigentem a
orchestrem proudí tohle naladění, je to ten nejlepší základ
pro vzájemnou spolupráci.
Co považujete za své dosavadní největší úspěchy, které jste
s orchestrem dosáhl?
Je to bezesporu podpora posluchačů. Za největší úspěch
považuji to, že se nám podařilo získat mladé publikum.
Takřka čtvrtina návštěvníků je mladší třiceti let a to
pokládám za nadějný příslib do budoucna. Liverpool je velmi
kulturní město, v roce 2008 získalo statut Evropského
hlavního města kultury, a tehdy tu probíhalo mnoho akcí,
kromě jiného i řada koncertů. S velkým úspěchem jsme
provedli cyklus Mahlerových symfonií, nahráli jsme
Šostakovičovy symfonie, mimochodem ty nahrávky měly velmi
dobré kritiky. Pro nás je ale nejdůležitější vztah s
obyvateli Liverpoolu, cítíme se být vyslanci tohoto města. I
proto přijíždíme do Prahy a do Ostravy na festival Janáčkův
máj.
V dramaturgii kladete velký důraz na ruský repertoár. Do
Prahy však přijíždíte s Brahmsovým koncertem a symfonií
Edwarda Elgara. Je to proto, že chcete představit základní
repertoár orchestru a navíc seznámit pražské publikum s vaší
interpretací skladby britského autora?
Interpretace skladeb Edwarda Elgara je velmi dlouhá historie
našeho vzájemného vztahu s orchestrem. Navíc ten v minulosti
provedl několik premiér tohoto skladatele. Pražský koncert
bude proto velkým zážitkem pro obě strany – jak pro
orchestr, tak pro publikum –, protože Elgarovy skladby
hrajeme s velkou chutí a myslím i s velkým pochopením. V
neposlední řadě budete jistě zvědavi i na to, jak ruský
dirigent diriguje britského autora. Pokud jde o Brahmse, je
samozřejmě v repertoáru orchestru mnoho let. Dovolím si jen
malou odbočku – naproti budově filharmonie je proslulá
starobylá restaurace The Philharmonic Dining Rooms, oblíbená
mezi návštěvníky koncertů, v níž jedna z místností nese
Brahmsovo jméno (pochopitelně je tam i místnost Edwarda
Elgara). Ale zpět k Brahmsově hudbě. Je to pilíř repertoáru
každého orchestru vedle hudby Beethovenovy, Mozartovy,
Brucknerovy, Mahlerovy, Straussovy, Wagnerovy... Nechci být
považován za dirigenta, který se soustředí jen na ruskou
hudbu, musíme uvádět co nejširší symfonický repertoár.
V letech 2009 až 2013 jste vedl Národní orchestr mladých
Velké Británie. Jeho vystoupení byla i součástí vzdělávacího
programu Liverpoolské filharmonie. Jak důležitá je podle
vašeho názoru podpora mladých muzikantů?
To je absolutně základní a nezbytný krok. Musíme se přece
zabývat budoucností – a naše budoucnost je v dětech, v mladé
generaci. Práce s mládeží je velmi dlouhá, ale krásná cesta.
Je nádherné sledovat, jak se z těch nadšených začátečníků
stávají hráči na opravdu vysoké úrovni profesionality.
Samozřejmě že nemohou hrát jako jejich dospělí kolegové, pro
něž je hra v orchestru letitým každodenním chlebem, zatímco
pro tyhle mladé muzikanty je to mnohdy jejich první
orchestrální zkušenost.
Vy se ovšem také zabýváte vzděláváním mladých posluchačů...
Rozvinuli jsme řadu projektů a dílen na školách, v dětských
centrech, máme programy pro rodiče s dětmi, pořádáme
koncerty na školách... Tyto aktivity nazýváme In Harmony
Liverpool a jsou inspirované hudebním a sociálním programem
El Sistema. Musím takhle na dálku poděkovat vedení města a
vládě, že tenhle projekt podporují. Členové orchestru
navštěvují každý týden základní školy v Liverpoolu a v
západním Evertonu, společně hrají, dokonce i velmi malé děti
ve věku čtyř let dostávají příležitost... Z těchto dětí se
pak stávají členové mládežnického orchestru a sboru, které
jsou opravdu na vysoké úrovni. Dokonce oba soubory společně
vystoupily v Royal Albert Hall na londýnských Proms.
Na tyto projekty lze nahlížet nejen z hlediska hudebního
vzdělání, ale i všeobecného kulturního rozvoje, obsahují i
sociální aspekt...
Máte pravdu. Například kriminalita v tomto regionu se v
posledních letech snížila o více než třetinu, což bychom
mohli považovat až za jakýsi happy end. Ovšem tyto aktivity
by mohly mít i další zajímavé výsledky. V poslední době sním
o tom, že by se projekt Filharmonie mladých mohl stát pevnou
součástí Královské liverpoolské filharmonie. Vidím tu
paralelu s populárním liverpoolským fotbalovým týmem: ti
také investují hodně peněz do mládeže, do fotbalové
akademie, z níž pak vycházejí ti nejlepší hráči.
Navštěvoval jste mistrovské kurzy takových osobností jako
Ija Musin, Mariss Jansons, Jurij Těmirkanov, Esa-Pekka
Salonen... Co jste si z této spolupráce odnesl?
Všichni ti, co jste jmenovala, jsou velcí dirigenti. A já
mám zkušenost, že velcí dirigenti bývají i velmi dobří
učitelé, což se týká především Ilji Musina. Od každého z
nich jsem si vzal něco: Mariss Jansons mě naučil velkému
respektu k muzikantům, on si váží každého z nich a ke
každému je velmi milý, Těmirkanov zase rozvinul mou
muzikalitu a vášeň pro hudbu, Musin mi předal technické
dovednosti, cit pro velkou hudební tradici a způsob, jak
přistupovat k vedoucí roli dirigenta, a od Salonena jsem
získal schopnost orientovat se i ve velkých složitých
partiturách, najít ten nejjednodušší způsob, jak je pochopit
a co nejpřesněji vysvětlit hudebníkům, co od nich požaduji.
Cítím jako velké privilegium, že jsem se mohl učit od těchto
velkých dirigentů. Od každého z nich jsem se naučil něco
jiného, co mě ve výsledku značně posunulo v mém
profesionálním vývoji.
Spolupracoval jste již dříve se sólisty pražskojarního
koncertu, sopranistkou Lisou Larsson a klavíristou Paulem
Lewisem? Jak se těšíte na společné vystoupení v Praze?
S Lisou se známe, krátce jsme spolupracovali. Pokud jde o
společné pražské vystoupení, vnímám ho jako jisté
ozvláštnění našeho hostování, protože zahrajeme – a Lisa
zazpívá – v české premiéře Sedm raných písní Albana Berga.
Právě na tuhle skladbu se moc těším, je obtížná, pracovali
jsme na jejím nastudování velmi dlouho a já jsem zvědav, jak
ji přijme pražské obecenstvo. Paula Lewise doprovodíme v
Brahmsově Klavírním koncertu č. 1 d moll. Známe se ze
společného uvedení cyklu Beethovenových koncertů v
Liverpoolu, Paulovi je blízká hudba Mozartova, Haydnova,
Beethovenova, prostě jiné hudební období, než kam řadíme
Brahmse. Nikdy jsem s ním ještě Brahmse nehrál, jsem proto
velmi zvědav, jak nám to v Praze půjde.
A jak prožíváte fakt, že budete hrát Janáčka a Dvořáka v
zemi jejich původu?
Necítím se nijak stísněný, protože mám již tuto zkušenost za
sebou. Před třemi lety jsem měl tu čest dirigovat zahajovací
koncert Pražského jara – Smetanovu Mou vlast v interpretaci
České filharmonie. Vím, že se klade důraz na tradici,
zejména v případě Smetany, Dvořáka, Janáčka, ale já si
myslím, že mnohem důležitější je, jak má člověk tuhle hudbu
rád. Teprve potom můžete své představy, své emoce předat
orchestru. Možná máte u vás trochu jiný názor na to, jak
hrát skladby českých hudebních velikánů, ale jsem toho
názoru, že malinko odchylující se přístup té muzice vůbec
neuškodí. Naopak. Může to znamenat obohacení a inspiraci.
V jednom večeru budete uvádět dva blízké skladatele: Brahmse
a Dvořáka. Je to pro vás zajímavé spojení?
Samozřejmě. Už jen proto, že oba byli tak různé osobnosti, a
jejich hudební jazyk si byl přesto tak blízký. Postavit
vedle sebe skladby Dvořáka a Brahmse v jednom večeru je pro
mě něco zcela přirozeného, vzájemně se ty skladby budou
doplňovat. Brahms a Dvořák je prostě jeden příběh,
odlišující se v jednotlivostech.
Vnímáte dosud vliv působení českých dirigentů Libora Peška a
Petra Altrichtera u Královské liverpoolské filharmonie?
To byli mí velcí předchůdci. A v orchestru ještě působí
mnoho hráčů, kteří si je pamatují a dodnes připomínají
jejich společnou práci a společné úspěchy. Vím, že je měli
rádi. Neocenitelné je, že tito dva dirigenti seznámili
orchestr i liverpoolské publikum s českou hudbou. Tím je
vlastně naučili vnímat slovanskou hudbu a já jsem to pak měl
lehčí s uváděním ruské hudby. Ta je sice trochu jiná než
česká hudba, ale jsou si přesto blízké a orchestr již měl
pro tento typ muziky cit.
Alena Sojková
Foto Royal Philarmonic Orchestra, Zdeněk Chrapek a Mark
NcMulty
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 4. 5. |
