|
|
 Neočekávaná
výzva
Rád chodím na hřbitovy. Uklidňuje mě to, nejsou tam žádné
reklamy, lidé se tam chovají mírně, nepředhánějí se a nemají
potřebu si nic dokazovat. A hlavně tam člověk narazí na
spoustu zajímavostí a skoro vždy najde námět k přemýšlení,
někdy dokonce celé příběhy. Na jednom strakonickém hrobě se
například skví už několik desetiletí veršovaný nápis: „Byl
to řezník silný, bohatý a pilný, rád měl v žití shoně lidi,
psi a koně.“ A návštěvníci, možná i široké příbuzenstvo, už
léta zírají na tu milou báseň a nevadí jim v ní ani
gramatická chyba. Určitě jich ten sympatický řezník nadělal
v životě víc, ale lidem, psům a koním to mohlo být jedno.
Hlavně že je měl rád... Na hřbitově už zkrátka na spoustě
věcí nezáleží, člověk tam nazírá na život jinak a do značné
míry jsou tam na tom všichni stejně. Možná by se i dalo
napsat, že jsou si tam všichni rovni, přestože jeden má
honosnou hrobku deset metrů vysokou, na mramorové desce
tituly a funkce, a druhý jen obyčejný dřevěný kříž.
Nejzajímavější rozdíly spočívají nejspíš v tom, jaké zprávy
nebožtíci – či spíše zhotovitelé jejich náhrobků – vysílají
do světa. O někom se dozvíme, že miloval lidi, psy a koně,
ale místo posledního odpočinku jiného zemřelého může být
opatřeno i méně radostným poselstvím. V Ostravě stojí
například na jednom náhrobku lakonické: „Proč?“ A v Brně-Židenicích
jsem dokonce na hrobě našel stížnost: „Nestihli jsme si nic
říct.“
Nejraději se člověk potuluje po hřbitovech starých, kde může
spatřit plno uměleckých děl, ozdůbek, vitrážových okének,
andělů s tajemnými tvářemi i nápisů shrnujících sice osudy
lidí do několika slov, ale o to víc podněcujících fantazii.
Na pražských Olšanech jsou i tabulky, jež se ve vás snaží
vzbudit dojem, že procházíte jakýmsi muzeem. Upozorňují vás
na zajímavé náhrobky a informují o nebožtících, kteří v nich
odpočívají. Zřejmě ale není dost peněz na to, aby se tyto
tabulky opravovaly a udržovaly, a tak i ony nezřídka
pozvolna zapadají hlínou, přestávají být čitelné, mizí pod
břečťanem a stávají se součástí okolního prostředí... Asi to
tak má být, nevím.
Hřbitovy s hrobkami z druhé poloviny dvacátého století
bývají často nezajímavé a fádní. Vlastně tak trochu
připomínají paneláková sídliště, kam lidé večer dorazili,
přespali a ráno zase odjeli do práce: i místa posledního
odpočinku z té doby působí jako nějaké provizorium. Umělecké
předměty a ozdoby tam naleznete zřídka, vesměs chybějí i
kříže, kameny jsou hladké a nápisy strohé. Zato každý
správný cikánský hrob je plný pestrých papírových květin,
věnců, váziček, porcelánových andělíčků, fotografií,
panenek, figurek, hraček...
Nejparadoxněji ovšem působí na hřbitovech různá úřední
nařízení. V Karlových Varech nabádají pozůstalé:
„Nepokládejte svíčky, ničíte prostor!“ Ve Znojmě vás nejspíš
znejistí cedule s dobře míněným varováním: „Po zaznění
klaksonu opusťte prostor hřbitova!“ Někdy ale stačí pouhé
příjmení nebožtíka, aby byl člověk zaskočen nečekaným
přívalem optimismu. Na jedné náhrobní desce v Roudnici je
například velký nápis: Josef Bude.
A tak si chodím po hřbitovech a nechávám se překvapit. Občas
se to opravdu povede. Před dvěma týdny jsem ve Frýdlantu na
velké mramorové hrobce, na níž jinak nebylo vůbec nic,
objevil zprávu vyhotovenou zlatým písmem: „Žil jsem tak, jak
jsem žil. Lépe jsem neuměl.“ Pod ní byl můj monogram: J. B.
Slíbil jsem si, že se budu snažit.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
