|
|
 Petr
Václav, režisér
Vaše filmová esej o Josefu Myslivečkovi si udržuje až do
konce kus tajemství o životě i tvorbě svého hrdiny. Proč
toto pojetí?
V dokumentu jsem chtěl zachovat tajemství tam, kde chybí
doložitelná fakta. Nic jsem si nevymýšlel ani nepřidával:
interpretaci a fabulaci jsem si nechal pro hraný film o
Josefu Myslivečkovi. Scénář je dávno hotový a na podzim na
jeho natočení začneme shánět peníze. Napsal jsem ho ještě
před natáčením dokumentu. Myslivečka jsem v něm nechtěl
faktograficky vysvětlovat. Nebavil by mě klasický televizní
dokument s celou řadou racionálních informací, ve kterém
roce pan umělec přijel, koho slavného potkal, jak se
jmenovaly skladby, které napsal, kdo je ocenil a který
vladař v té době vládnul. Zajímám se o ducha Myslivečka a
jeho doby. O práci hudebního skladatele, o umělecký výraz, o
pochopení stavů duše a jejich převedení do hudby. O zápas
člověka, který sublimuje skrze tvorbu, zatímco v životě musí
čelit nemoci, bolesti, společenským konvencím a celé té
mizérii materiálních starostí.
Jak jste přišel na nápad zabývat se Myslivečkem?
Zajímal mě jako člověk, který přesídlil do jiné země a uspěl
v ní. Asi před deseti lety jsem dostal nabídku natočit film
s podobným zaměřením: dokument o Formanovi, Passerovi a
dalších emigrantech české filmové nové vlny. Nikdo jej
nakonec nechtěl financovat, osloveným osobnostem se také
nechtělo příliš vzpomínat na staré časy, a z projektu sešlo.
Téma přesídlených umělců mě ale i nadále zajímalo, protože
se týká i mne – žiju ve Francii. Mysliveček byl pro mne
odjakživa téma. A souvislosti života určily, že jsem se
jednoho dne rozhodl do tohoto tématu ponořit. Nejdůležitější
část práce se odehrála ve Ville Medici v Římě, kde sídlí
Francouzská akademie. Tuto prestižní organizaci založil
Ludvík XIV., který vysílal do Itálie malíře a sochaře, aby
se zdokonalovali přímo v kolébce evropského výtvarného
umění. Postupně byl program rozšířen o hudební skladatele.
Villou prošli například Gounod, Debussy, Bizet, Berlioz. Po
válce začala Villa Medici poskytovat stipendia všem
uměleckým oborům a také kunsthistorikům. Já byl přijat s
tématem Josef Mysliveček, na kterém jsem půl roku tvrdě
pracoval, než jsem vytvořil projekt, díky němuž jsem se
vůbec mohl o studium ve Ville Medici ucházet.
To byla tedy důkladná příprava scénáře!
Rok jsem nečetl nic jiného než to, co bylo napsáno v
osmnáctém století, a pokud možno i v té době vytištěno.
Teprve potom jsem se ponořil do současné odborné literatury.
Číst knihy vydané v osmnáctém století vám umožňuje pocítit
realitu tehdejší doby. Kromě dostupné dobové korespondence
jsem četl i lékařské spisy o venerických chorobách a třeba i
kuchařku, abych si udělal co nejlepší představu o
Myslivečkových časech. Také jsem si zamiloval internetovou
knihovnu Gallica, díky níž se můžete dostat k tisícům
faksimilií, kronik, dokumentů, hudby, knih. Bavil jsem se
tím natolik, že se mí přátelé nakonec začali obávat, aby se
ze mne spíš než filmař nestal jakýsi podivný pavědec. Když
jsem ale později viděl na výstavě v Cinématheque
archivářskou skříň s kartotékou o tisíci listech, kterou si
založil Stanley Kubrick na projekt o Napoleonovi, uvědomil
jsem si, že jsem se nespletl. To jen někteří lidé nemohou
pochopit, co všechno potřebuje scenárista a režisér vědět o
svém tématu, aby je převedl na plátno.
Nebylo tohle období života pro vás příliš samotářské?
Vůbec ne, naopak! Velmi jsem konzultoval s muzikology
Stanislavem Bohadlem a s Danielem E. Freemanem. Ten právě
tehdy vydal v Americe knihu o Myslivečkovi. Domnívám se, že
jsem byl první člověk, kdo si ji objednal přes Amazon.
Přečetl jsem ji a okamžitě jsem ho kontaktoval. Vznikla z
toho velmi obsažná a zajímavá korespondence. Nejvíce mi ale
pomohl dirigent Václav Luks. Díky setkání s ním a s dalšími
specialisty vznikla síť lidí, kteří se zajímali o stejné
věci, ale neznali se. A můj projekt je propojil.
Pojal jste to opravdu velkoryse – muzikologická
konference, setkání odborníků ze světa a nakonec i natočení
filmu.
Na začátku jsem se obával, že pro odborníky nebudu příliš
dobrý partner. Oni žijí ve svém světě, bádají, jsou omezeni
jejich vědeckým pohledem, který jim vlastně zakazuje
interpretovat, uvolnit uzdu fantazii. Také se jim stává, že
díky svému velmi přesnému zaměření nepřemýšlejí o
souvislostech, které zajímají mne jako scenáristu. A tak je
moje otázky bavily, a dokonce snad občas byly pro ně i
podnětné. Jednou jsem například napsal Danielu Freemanovi do
Minnesoty: „Myslíte si, že Mozart napsal Ridente la calma
proto, že dva roky po Myslivečkově smrti to pro něj byl
takový usmiřující akt?“ A Freeman mi odpověděl: „Já vám tak
závidím, že si tyhle věci můžete domýšlet! Já nesmím, já
jsem vědec.“ Nicméně uplynuly čtyři roky, my jsme spolu s
producentem Janem Macolou uspořádali na francouzské ambasádě
konferenci o Myslivečkovi a Freeman se tam vytasil s
příspěvkem, který pojmenoval Ridente la calma aneb Mozartova
vzpomínka na Myslivečka?.
Pracoval jste na hraném filmu o Myslivečkovi i na dokumentu
Zpověď zapomenutého souběžně?
Vše vyplynulo z práce na hraném filmu a z mého setkání s
Václavem Luksem. Poprvé jsme se sešli v Praze, když jsem se
začal Myslivečkem zabývat. Později jsme se občas setkávali,
abychom si popovídali o Myslivečkovi a o hudbě jeho doby.
Věděl jsem, že hledá Myslivečkovu operu, kterou by mohl
uvést. Jednoho dne přijel do Říma, měl s sebou partituru
L’Olimpiade a řekl mi: „Tak tuhle operu udělám!“ A zahrál
veškeré árie i některé recitativy na klavír. A já slíbil, že
pokud ji opravdu uvede, já o tom natočím dokumentární film.
Byla to pro mne velká příležitost být pohromadě s Václavem
Luksem, se zpěváky. Šlo o samostatný tvar, ale také to byla
příprava na hraný film.
Luksova L’Olimpiade se stala operní událostí roku 2013.
Váš dokument zas boduje letos, brzy po úspěchu hrané Cesty
ven. Vy jste ostatně na FAMU dokument vystudoval. Nemyslel
jste si už za studií na hraný film?
Já si na hraný film myslel od začátku, jenže to bylo ještě
za komunismu, a když jsem se radil, jak se dostat na FAMU,
bylo mi řečeno, že režie hraného filmu je pro komouše, že
tam učí samí komouši a nemohu se tam dostat. Přihlásil jsem
se na dokument. A nikdy jsem nelitoval. Později jsem ale
začal pociťovat určité limity dokumentu; například že o
svých postavách některé věci nemůžete říct, protože musíte
respektovat jejich soukromí. Intimita má v dokumentu své
limity. Představitele vašeho filmu musíte chránit, nemůžete
jít vždy úplně na dřeň.
Dokumentaristická průprava i určité prvky dokumentu jsou
rozpoznatelné i ve vašich hraných filmech…
…A v dokumentech zas možná mám některé momenty ne snad
hraného filmu, ale je v nich něco z fikce. Mě nejvíc zajímá
rušení hranic mezi dokumentem a hraným filmem. Hranice nerad
dodržuji. Hranice jsou nesvoboda.
Dá se říct, že pro uměleckou tvorbu jste dostal do vínku
skvělé rodinné zázemí: maminku Ljubu Václavovou, filmovou
dokumentaristku, po níž možná máte i zájem o sociální
témata, tatínka Jiřího, hudebního skladatele. Ovlivnilo vás
to?
Jistě, nebyla samozřejmě náhoda, že jsem se vydal tímto
směrem. Jsem do jisté míry banální produkt determinismu.
Jak to myslíte?
Myslím to tak, že kdybych byl dítě dealerů, tak bych asi byl
dealer. Na to, že jsem se začal zajímat o věci, o které jsem
se zajímal, má vliv prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. I
když člověk vlastně neví, jak to je. Jsme si sami sobě
záhadou. Determinace... Ale také je pravda, že moje dvojče
není filmař, stejně tak jako Myslivečkův bratr se nestal
umělcem. Střet determinace se svobodnou volbou: to je
vlastně asi moje téma.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 22. 6. |
