Číslo 27 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s režisérem.
Petrem Václavem.

Alena Wagnerová, spisovatelka

Kariéra koše na papír

První koš na papír v mém životě stál pod psacím stolem mého otce.

Nebyl nikdy ani zcela prázdný, ani zcela plný a jeho hlavní obsah tvořily dopisní obálky se známkami. A ty jsem z jeho útrob s oblibou lovila a prohlížela si je, jestliže jsem v tatínkově pracovně byla náhodou sama.

Když jsem začala chodit do školy, dostala jsem i já svůj malý stoleček na psaní úkolů a k němu patřil také koš na papír. Můj první. Ani on nebyl nikdy plný. Místo v něm nacházely pokažené výkresy, pokaňkané a vytržené stránky ze sešitů, občas nějaká omalovánka. Nic víc. Protože noviny se tehdy svazovaly do balíku a odevzdávaly se do sběru. 

S přibývajícími léty školní docházky rostl ale i význam koše na  papír pod mým stolem. To jsem poznala podle toho, že jsem jej teď častěji musela chodit vyprazdňovat do popelnice. Koncepty slohových úloh, pokažené výkresy z geometrie, pokusy porozumět algebře, přebytečné výpisky z literatury, staré sešity, ano i už nepotřebné taháky, to všechno v něm teď končilo. A přibývalo i dopisních obálek, jak rostl objem mé korespondence s přáteli a známými. To vše byl ještě organický růst, v němž nebylo nic překotného. 

Radikálně se vztah mezi košem na papír a mnou změnil, když jsem začala psát. Koš už teď nestál pod mým psacím stolem, ale můj psací stůl u něho. Přestal být odkladištěm zbytečného, ale stal se mým pomocníkem při hledání slov a významů, pěkných formulací. Odkládání popsaných, proškrtaných, často na malé kousky roztrhaných listů papíru, se stalo součástí tvůrčího procesu. A význam koše na papír od jednoho nepodařeného textu k druhému rostl. On to byl, kdo nahnilá jablka poznání dělil od zdravých plodů, věděl a nechával si diskrétně pro sebe, co se nezdařilo. A díky němu s každou vyhozenou stránkou rostl pocit úlevy a osvobození od špatných slov a vět. 

Nebyly to ovšem jen neúspěšné literární pokusy, které plnily koš u mého stolu, přibývalo v něm i všelijakých pozvánek, oznámení a brzy i reklamních nabídek. Jeho očišťování od balastu všeho toho, co na mne denně útočilo, dožadovalo se sluchu, ale nechtělo nic slyšet, se tak stalo součástí mé osobní hygieny a koš na papír jakýmsi sociálním zařízením. Nebyl to on, dvojnásobně velký než kdysi ten tatínkův, který byl teď tím vlastním středem domu a chránil nás před zahlcením papírovým odpadem?

Pak se stalo, že se znak odpadního koše objevil na monitoru mého počítače, a mně se zdálo, že dny toho mého pod psacím stolem jsou sečteny. Všeobecně se také předpokládalo, že papír se stane zbytečným artiklem, protože všechno se bude ukládat do počítačové paměti, takže z řady kanceláří koše na papír a regály skutečně zmizely. Brzy se ale ukázalo, že spotřeba papíru se nesnížila, ale naopak vzrostla. A můj koš na papír se v konkurenci s virtuálním světem nejen prosadil, ale svou pozici na trhu odpadu dokonce posílil. Osobních dopisů  doručovaných poštou sice vynálezem e-mailu ubylo, reklamy, pozvánky, nabídky ale poštu přímo zahltily a dopisy posílané e-mailem jsem si stejně nakonec vytiskla, abych si je líp vtiskla do paměti.