Číslo 29 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelem a textařem.
Borisem Filanem.

Jan Petránek, publicista

Myšlenky před prázdninami

Asi mi nedá moc práce, abych přesvědčil čtenáře těchto řádků o své upřímnosti, přiznám-li se, že učení ve škole mě moc nebavilo. A že jsem několikrát, byť se strachem z následků, „chodil za školu“. Při hodinách matematiky jsem se dokonce jednou dovolil jít pro nevolnost domů. Nakonec to nebyla tak moc nepravdivá výmluva. Profesorem Horákem zjevovaná pravda, že druhá odmocnina z minus jedné se rovná písmenu „i“, mě vyděsila pro svou naprostou nepochopitelnost.

Nejsem bez fantazie. Význam matematiky (i chemie a fyziky) jsem začal chápat a oceňovat, až když jsem pochopil spoustu jiných důležitých věcí. Ale představa, že se dá ze záporné jedničky udělat nejštíhlejší písmeno abecedy, ta mi brala dech. Inu, byl jsem obyčejný matematický pitomec. Je mi líto, že pro mnoho lidí v pokročilejším věku je těžké dostat se ke klíčovým oblastem moderní doby.

Dneska chválím novou ministryni školství za její pochopení nutnosti odstupňovat výuku „matiky“. Vždyť je to přece jen ten nejabstraktnější myšlenkový obor. Důvod je významný: až to bude ve výuce programově možné, velmi to napomůže celospolečenskému vzestupu. Je-li pravdivá prognóza (a zřejmě je), že nezadržitelný vývoj společnosti bude od milionů lidí vyžadovat schopnost několikrát v životě změnit povolání, zasloužili bychom si už včera promyšlenou revoluci ve školství pro dospělé. Dosavadní pomocné přeškolování pro ty, kteří ztrácejí práci, je velmi dobrou věcí. Ale zatím má jen charakter nejnutnějších berliček. Tenhle problém se ostatně netýká jen nás. Je to záležitost celosvětová. V USA je sice dobře řešena z hlediska zájmu průmyslu a státní správy, ale stejně jen v úzkém profilu. I v tak vyspělé zemi to má k účinnému pojetí celospolečenských zájmů stále daleko.

Na opačném vzdělanostním pólu (ale také třeba co se životní úrovně týče) se vůči Spojeným státům nachází demografický gigant – Indie. Odtud přišla pozoruhodná zpráva, pro kterou jsem vlastně začal psát tuto úvahu. Ministr školství nejvyspělejšího indického státu, Maháráštry, Eknath Kadse prosadil zákon o financování soukromých muslimských škol. Ale jen pokud se v nich zavedou jako klíčové předměty vedle koránu také matematika, dějiny a společenské vědy. Doktor Kadse si od toho slibuje odklon mladých muslimů (v Indii je jich 180 milionů a to je o deset milionů víc než v samotném muslimském Pákistánu) od radikalismu.

„Hlubší vzdělanost muslimů je základní předpoklad, jak se vyrovnat s fanatickým extremismem, který vede až k teroristickému zneužití islámské víry,“ soudí indická vláda. V tom má sympatie jak Západu, tak Ne-Západu, jak dnes světová politologie začíná konfrontačně říkat „zvedajícímu se Východu“ a má na mysli hlavně vzdorovité seskupení řady zemí v čele s Čínou, Ruskem, Indií a Brazílií. Ale to je už na jinou úvahu.

Neodkláním se od základní nitky tohoto zamyšlení. Ta spočívá v respektu k významu vzdělání, které dává smysl životu. Bez dobrého vzdělání mnoha lidí, od školních lavic až k „univerzitám třetího věku“, nemůže existovat lepší struktura společenských poměrů. Zatím se ve světě taková struktura, která by byla opravdu dost dobrá, nenajde. O to víc stojí za to ji usilovně hledat a neopominout žádný solidní podnět.

George Bernard Shaw napsal, že sází na vzdělání jako na tu nejlepší zbraň proti všem nepravostem světa. Ano, hledejme „lepší rozumovou kapacitu“, jak to naléhavě zaznělo na posledním zasedání UNESCO. Tam ostatně za naši zemi udělala velkou práci ve Výkonné radě UNESCO znamenitá lékařka a diplomatka Jaroslava Moserová.

Trvalo to celá staletí, než svět začal nejen uznávat, ale taky realizovat velkou edukativní ideu Jana Amose Komenského, že žák se toho nejvíc naučí, když si hraje. S tím se taky dobře snoubí poznání, že kdo si hraje, nezlobí. V moderní době se to projevuje vysedáváním u počítače. Já tomu svému říkám vždy, když ho ráno spouštím: „Dobré jitro, pane profesore!“