Číslo 29 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelem a textařem.
Borisem Filanem.

Pavel Kácha, publicista

Když jsme byli děti

Když jsme byli děti, mívali jsme neotřesitelný pocit, že svět dospělých je bezvadně fungující a moudře zařízený. Nemohli jsme se dočkat, až vstoupíme jako rovní k rovným tam, kde nám nikdo nebude nařizovat a přikazovat, dokonce ani radit, co dělat. Těšili jsme se, že budeme mít módní oděv, jako mají velcí páni či dámy. Budeme moci ochutnávat alkohol, kouřit nonšalantně cigarety a také hojně navštěvovat mládeži nepřístupná filmová představení. A vyděláme kupu peněz, za něž si nakoupíme nějaký ten automobil a nekonečné množství čokoládové zmrzliny, kterou budeme konzumovat v porcích, na něž jako děti nesmíme ani pomyslet. K představám o kýžené dospělosti patřily i sny o budoucím povolání. Popeláři, strojvůdci, zvěrolékaři a lékaři dětí, ošetřovatelé hrochů v zoo, kosmonauti, námořníci, tanečnice, manekýny (tak se tehdy říkávalo modelkám), učitelky v mateřské škole, učitelé ve škole základní, kovbojové, automobiloví závodníci... Jen si vzpomeňte.

Pamatuji si, že jsme se tehdy také báli. Ano, báli jsme se války. Ta světová už pár let kolem nebyla, aspoň nebyla vidět. Ona jen bublala ve studených prostorách světa. Dospělí veřejně proti válce bojovali. Byl to ukázněný boj propagandistických frází. Picassova holubice byla symbolem toho boje. Všichni přáli světu mír a děti vystřihovaly holubičky podle Picassovy předlohy. Mnozí dospělí zatím podle klasické Vegetiovy rady tvrdili, že chtějí mír, ale připravovali válku, která neměla být studená, ale pěkně žhavá.

Dneska jsme dospělí a dospělo také mnoho někdejších dětí. A ejhle, jejich dětské sny se vytratily jako pára v ranním lese. I jejich strach z války zmizel. Naopak. Někteří vedou opravdové války. Jiní vymysleli války hybridní. Další s nechutnou okázalostí veřejně řežou hlavy jiným. Někteří se stali prezidenty a vyhrožují dokonalými zbraněmi, kterým říkají odstrašující síla a po jejichž použití by nebylo koho odstrašovat. Svět není postaven na radostné možnosti nakoupit si libovolné množství čokoládové zmrzliny. Naopak, v jeho podstatě je daleko více neradostných a příšerných možností, utrpení, zabíjení a strachu.

Pan Lewis Thomas, lékař, biolog, básník a brilantní esejista, už v sedmdesátých letech, tedy v čase, kdy studená válka dosahovala mrazivých výšin, navrhl, aby se lidé zastavili a předtím, než dají sofistikovaným systémům odstrašující síly pokyn k vyhlazení života, pokusili se zjistit úplné informace aspoň o jediné živé věci. Mezinárodní vědecký tým by měl pilnou prací přispět k úplnému pochopení existence jedné jediné, snad i primitivní formy života. Navrhl prozkoumat jednoduchého prvoka Myxotricha paradoxa, který žije v útrobách australských termitů. O tom tvorečkovi už tehdy věděli vědci kdeco, ale zdaleka nevěděli všechno. Jako nevědí zdaleka všechno o jakékoli jiné formě života. Thomas chtěl na tom příkladu ukázat, jak málo lidé znají i jen nepatrnou část živého světa, který jsou ovšem v několika okamžicích schopni zničit. Jeho návrh mě zcela okouzlil.

Úžasný Lewis Thomas zemřel v roce 1993. Velká válka naštěstí nevypukla, ačkoli jeho návrh, jak všichni víme, jaksi nevyšel. Biologové jistě měli důležitější úkoly. Ale mnoho děsivých úkolů je i před těmi, kteří zkoušejí, co s naším usouženým světem udělají náboženská a politická nesnášenlivost, terorismus a různé dokonalé zbraňové systémy. Osobně bych doporučoval, aby byli přinuceni zastavit se a v duchu se vydat tajnou a soukromou cestičkou rozpomínání na ten nadějeplný čas dětství. Byl barevný a plný plánů a snů – většinou naivních, ale nikdy, nikdy krutých a nenávistných. Bylo by skvělé, kdyby ti cyničtí tvorové předtím, než učiní některý ze svých příšerných zločinů, museli projít tou cestou do časů, kdy byli dětmi. A kdy se jim svět jevil jako čistý a dokonale zařízený. Kdy se těšili na vlastní dospělost, ale nikdy by je nenapadlo, že bude tak nelidská a nelítostná. Možná že takové rozpomínání by pomohlo mnoha lidem zůstat lidmi.