|
|
 Saša
Rašilov,
herec
Nebylo by vám ostatně někdy příjemné, když jdete po ulici, být
skutečně neviditelný?
Určitě by to příjemné bylo, zvlášť pokud není člověk v ideální
formě. Ale svou popularitu nijak zvlášť neprožívám. Musím ji
brát jako součást profese. Tak strašné, abych musel hořekovat,
to není. Není možné na jedné straně dělat věci, které
popularitu vzbuzují, a na druhou stranu si stěžovat, že je mi
to nepříjemné. Být lidem na očích je součást mého povolání.
Pro rozhlasové režiséry jste ovšem opravdu zůstával dost
dlouho neviditelný. Čechovův Racek je teprve čtvrtá rozhlasová
inscenace, do níž jste byl obsazen. Líbí se vám práce
v rozhlasovém studiu?
Práce v rozhlase se mi líbí moc. To že jí zatím nebylo tolik,
je částečně i moje vina. Shodou okolností se mi pracovní
nabídky sbíhaly tak, že nejdřív byly jasné termíny v divadle,
pak z televize nebo třeba filmu, a když přišly ty rozhlasové,
zjistil jsem, že mám diář plný. A musím říct, že mi to
většinou bylo líto a jsem strašně rád za těch pár věcí, na
kterých jsem se mohl podílet. Jsem totiž velký příznivec
mluveného slova, takže prodejna Českého rozhlasu na
Vinohradské třídě, to je můj obchod – cédéčka s mluveným
slovem poslouchám v autě. Na cestách mě mluvené slovo provází
rozhodně častěji než hudba.
Máte doma i cédéčka s pořady, na kterých jste se podílel?
Mám. Ale ne kvůli tomu, že bych tak rád poslouchal sám sebe,
ale proto, že jsem pyšný na to, na jak kvalitních věcech, jako
byla třeba právě ta rozhlasová inscenace Racka, jsem pracoval.
Jsou to hodnoty, které po nás zůstanou – na rozdíl třeba od
dabingu, kde je kvalita dabovaných věcí leckdy pochybná, nebo
na rozdíl od divadla, které sice kvalitní je, jenže je to
umění prchavé a v podstatě nezachytitelné.
Čím je pro vás rádio jako pro posluchače?
Rádio je pro mě především zdrojem informací. Víc než noviny.
Zajímá mě aktuální zpravodajství, výběr z tisku. Na rozhlasové
zprávy se dokážu lépe soustředit než na televizní. Tam
hlasatel čte třeba zprávu, kolik obětí si vyžádal teroristický
výbuch, a mé oči bezděky přitahuje jeho kravata. Ostatně i na
ty příběhy, o kterých jsem mluvil, se lze v rádiu víc
soustředit. Zfilmovaný román vás často zklame, protože, když
jste ho četl, tak záleželo jen na vás, co jste za jeho větami
viděl. Něco podobného nám nabízí i rozhlas – stimuluje naši
představivost a fantazii.
V rozhlasovém Rackovi představujete mladého muže, který svou
lásku upíná k Nině, jež ho nemiluje, a naopak odmítá lásku
Máši, která ho miluje. Mášu ztvárnila vaše žena – Vanda
Hybnerová. Vám dvěma, když jste se potkali, bylo hned jasné,
že patříte k sobě?
Myslím, že ano. My jsme se seznámili na DAMU a poměrně rychle
se pak do sebe zamilovali. Dalo by se říci, že to byla fatální
záležitost.
Máte se ženou stejnou profesi. Čím tato profese vaše
manželství zpevňuje a čím naopak ohrožuje?
Těžší je to ve chvílích, kdy nám práce roste přes hlavu.
Pracovní věci a vztahy řešíme i v ložnici. Naší duševní
hygieně by nejspíš prospělo, kdybychom měli každý jinou
profesi, ale na druhou stranu – naše povolání vyžaduje tak
intenzivní pozornost, že když o něm spolu můžeme mluvit, tak
nám to vlastně pomáhá; vzájemně se tím posilujeme.
Bronislav Pražan
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 15. října.
Foto Jarka Šnajberková |
