|
|
 Leo
Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze
Kde jsou ty klíče?
Kde jsou ty klíče? Tuhle větu zpravidla slyšíme či pronášíme
ve chvíli, kdy my sami či ten, kdo se ptá, velice spěchá. Čas
daný k nalezení klíčů od bytu nebývá v takovém případě delší
než minuta, nemá-li se zmeškat promoce, divadlo či letadlo.
Klíče nejsou ani v kapse, ani v tašce, děti stejně jako
manžel(ka) se dušují, že o nich nemají ponětí. Na zpřesněný
popis klíčů nereagují, člověk zažívá potupný pocit fatální
závislosti na jedné malé, hloupé věci.
S klíči je ovšem možno zažít i příjemné chvíle. Pokud je –
zdánlivě ztracené – přece jen najdeme, zažíváme velký pocit
satisfakce: svět opět nalezl svůj řád, jsme zase jeho pány.
Příjemně se též vzpomíná na pověstné zvonění klíči při
demonstracích na Václavském náměstí v listopadu 1989 –
poslední zvonění na rozloučenou s časem komunistické zvůle.
Tehdy klíče takříkajíc vstoupily do české historie. Nikoliv
však poprvé.
Nedávno se mi do ruky dostala kniha historiků Heleny Krejčové
a Maria Vlčka o nacistických konfiskacích židovského majetku a
jeho dalších osudech, především uměleckých předmětů. V té
knize je také možno se dočíst, že nacisté v protektorátu
zřídili speciální oddělení, které do nejmenších podrobností
rozpracovalo systém nakládání se zabaveným židovským majetkem.
A jeho součástí byla i zvláštní „Správa klíčů“.
Když čeští a moravští židé odcházeli do transportu, dostali
osobní číslo. Pro nacisty tak přestali být lidmi a stali se
věcmi. Po příchodu na shromaždiště, zpravidla tři dny před
deportací do koncentračního tábora, musela každá rodina
odevzdat klíče od svého opuštěného bytu. Pracovník Správy
klíčů je převzal a včetně duplikátů uložil do papírového
sáčku. Na sáček napsal jméno a adresu deportovaného, vyznačil
jeho transportní číslo a přičinil také poznámku, zda dotyčný
v daném bytě přebýval jako nájemník či podnájemník. Klíče
těch, kdo se ocitli v jednom transportu, byly uloženy
pohromadě a zůstaly tak až do úplného vyklizení bytů. Komanda,
které v nich pracovala, se činila. Správa klíčů proto musela
zřídit noční službu, aby si klíče bylo možno vyzvednout v
jakoukoliv hodinu. Jak jsem se ještě dočetl, klíče od
prázdných bytů putovaly do nacistické „Ústředny pro židovské
vystěhování“ a tam jejich stopa končí.
Jsou klíče, které zašantročíme, ztratíme, o které nás někdo
okradl. Můžeme si pořídit nové. Jsou klíče, jejichž zvoněním
bylo možno jásat. Můžeme na ty chvíle vzpomínat. Kde však
nakonec skončily klíče od vyrabovaných židovských bytů,
pečlivě za války uložené v papírových sáčcích? Na co před
smrtí myslili ti, jimž patřily?
Je říjen. V říjnu 1941 Správa klíčů zahájila svou činnost. Je
říjen 2007, neonacisté si naplánovali pochod pražským
Židovským Městem. |
